Když Charles Darwin v roce 1859 vydal knihu O vzniku druhů přírodním výběrem, církev ji odsoudila jako rouhání. Že by se člověk vyvinul z opice?! Všichni přece vědí, že nás stvořil Bůh!
Dnes se tomu smějeme. Darwinova teorie je základem našeho světonázoru, i když byla po smrti svého tvůrce různě doplňována a upřesňována. Archeologové postupně nacházeli kosti dávno vyhynulých prehistorických předků dnešních živočichů (včetně člověka), kteří tvoří jasně patrné vývojové linie.
Víme třeba, že poslední společný opičí předek člověka a šimpanze žil asi před osmi miliony let. Známe i většinu přechodových evolučních typů od australopitéka přes Homo habilis, Homo erectus až po dnešní lidi. Evoluční teorii navíc podporuje i genetika, umožňující zpětně zmapovat miliony let vývoje.
Dva Darwinovy principy
Právě z genetiky plyne poznání, jak vzniká variabilita jedinců v rámci druhu. Jsou za ni odpovědny drobné mutace a rekombinace genomu, ke kterým dochází prakticky neustále.
Darwin o tom samozřejmě nic nevěděl. Struktura DNA byla objevena až v roce 1953, tedy více než sedmdesát let po jeho smrti. On své evoluční teorie založil na dvou principech.
Zaprvé je to variabilita jedinců v rámci druhu. Od konvalinek přes žížaly a zajíce až po člověka se v populaci vždy vyskytují drobné odchylky ve stavbě těla a spoustě dalších parametrů.
Zadruhé je to vliv neustálých změn prostředí. V téhle „ruletě života a smrti“ jsou některé odchylky pro přežití nepříznivé, takže jejich nositelé vyhynou. Jiné odchylky jsou naopak příznivé. Jejich nositelé mají větší šanci přežít, rozmnožit se a předat svou odchylku dál.
Exempláře různých brouků s mapou cesty Charlese Darwina na plachetnici Beagle ukazující, kde Darwin jednotlivé druhy našel.
Příznivé odchylky se tedy v populaci posiluji. A právě toto je podstatou evoluce. Druhům to umožňuje přizpůsobovat se prostředí, čemuž se odborně říká selekční tlak.
Tři otazníky
|
Ukažme si to na příkladu. Pokud přijde několik extrémních zim za sebou, vymřou všechny sýkorky s výjimkou těch několika, kterým příroda náhodou nadělila hustší peří. A další generace sýkorek adaptaci na chlad zdědí.
Přirozený výběr zkrátka neustále zvýhodňuje jedince s nejlepšími vlastnostmi do podmínek, které zrovna panují. Podmínky se mění, co je svět světem. Takže nebýt evoluce, organismy by se neproměňovaly a život by se na Zemi neudržel.
Přežijí jen ti nejschopnější, což jsou dnes druhy, které známe z našeho okolí. Samozřejmě včetně člověka.
Od vlka k čivavě
Častou námitkou proti evoluční teorii je, že vznik nového druhu nikdy nikdo neviděl. To je pochopitelné, protože evoluce většinou pracuje mnohem pomalejším tempem, než jakým plyne lidský život.
Nové varianty života se postupně vyvíjejí tisíce let. Od vlka to k dnešní kolii, čivavě a buldokovi trvalo asi 15 tisíc let. A jak rozdílné psí rasy to jsou!
Darwinovy, nebo též galapážské pěnkavy je skupina asi patnácti druhů ptáků. Tyto pěnkavy prošly na ostrovech bleskovou evolucí a jsou známé rozmanitými tvary a funkcemi zobáků.
Jednou z mála evolučních výjimek jsou pěnkavy na Galapágách, které mimochodem studoval už Darwin. Po roce 2003 stačilo sedm let, aby u jednoho druhu pěnkav převládl větší zobák, umožňující louskat tvrdší semena. Evoluce doslova v přímém přenosu.
Zbývá vysvětlit, proč se Darwinovu objevu dodnes říká teorie. Vědci jsou skromní a uvědomují si, že jejich kritická metoda zkoumání světa má svá omezení, na rozdíl od náboženské víry. Nikdy proto neřeknou, že něco nezvratně dokázali.
Každá vědecká teorie platí jen do doby, než je vyvrácena fakty, která s ní jsou v rozporu, a nahrazena jinou teorií. Což se u evoluční teorie zatím nikomu nepovedlo.
