V kostelíku Chvojen nedaleko Konopiště kdosi před staletími vyryl do zdi zvláštní obrazec: soustředné kruhy tzv. Ptolemaiovy mapy vesmíru.
Do stručné kresby je tu zaneseno přesvědčení starověkého matematika, astronoma a geografa, že Země je středem všeho a Slunce jen jednou z oběžnic.
Mohli bychom tedy Ptolemaia odsoudit jako pána dávno popřeného. Jenže on zanechal i dílo, jímž k moderním časům naopak posunul tvorbu map povrchu Země. Navzdory několika omylům, z nichž jeden byl dost zásadní.
Starší než písmo
Už pravěcí lovci si na kosti a kameny zřejmě zaznamenávali okolí tábořišť. Mladší, ale stále dávné a leckdy pozoruhodné pokusy mapování známe z Asie, Tichomoří, Blízkého východu, Afriky, Austrálie, Ameriky…
Zdatný vývoj doznala také řecká kartografie. Přispěl k němu i Anaximandros z Mílétu, první známý autor mapy světa. Velkou postavou byl Eratosthenés z Kyrény. Už před naším letopočtem se přiblížil výpočtem obvodu Země k jeho dnes známé hodnotě a také povrch Země rozdělil východozápadními a severojižními rovnoběžnými čarami.
Těch průkopníků byla řada, ale zapamatujme si hlavně dvě jména: alexandrijský knihovník Klaudius Ptolemaios a jeho současník, geograf Marinos z Tyru.
O obou víme, že žili ve 2. století našeho letopočtu, ale o Marinovi vlastně jen z Ptolemaiova díla. A to bylo velmi rozsáhlé. Do hloubky se zabýval matematikou, astronomií, optikou, astrologií, hudbou a samozřejmě geografií, k níž tehdy už i on přistupoval s přesvědčením, že Země je kulatá.
Z pohledu map je významný hlavně jeho osmidílný Průvodce geografií, v němž se snažil zmapovat známý nebo vypočítaný svět. Od předchůdců převzal systém souřadnic a zdokonalil ho do podoby vyhovující i dnešní kartografii.
Jemu se mimo jiné přičítá rozšíření termínů zeměpisná šířka a délka. Ve své Geografii podle toho udal souřadnice osmi tisíc míst: lidských sídel, řek, hor, poloostrovů, pramenů a ústí řek… Ne nadarmo se mu někdy říká otec kartografie.
Hurá do Asie!
Ptolemaiovo dílo křesťanská Evropa nadlouho odsunula. Až na přelomu 13. a 14. století ho na scénu vrátil byzantský učený mnich Planud, který podle dat uváděných hlavně v Průvodci geografií zřejmě zhotovil novou mapu světa.
A tehdy přežil i jeden Ptolemaiův omyl. Na rozdíl od Eratosthéna použil špatný výpočet zemského obvodu, kterému místo víc než čtyřicet tisíc přisoudil jen necelých třicet tisíc kilometrů. Západní břeh Evropy a východní břeh Asie si tak měly být blíž než ve skutečnosti.
Ptolemaiova mapa světa, která viděla Asii větší, než je.
Další omyl přes Ptolemaiovy spisy dodal Marinos z Tyru. Euroasijské pevnině přiřkl podstatně větší rozlohu, než má, a také tak Asii k západnímu břehu Evropy rozšířil.
Tři otazníky
|
Jejich výpočty se inspiroval florentský kartograf Paolo Toscanelli, který takto vytvořenou mapu s vysvětlujícím dopisem poslal v roce 1480 i Kryštofu Kolumbovi. A ten s ní vyplul s cílem dosáhnout Indie, plné cenného koření, zlata a hedvábí.
Jak se to zdálo blízké a snadné! Že ho cestou zastaví neznámá země, nepředpokládal.
Kartografiká záhada
V roce 1507 představil německý kartograf Martin Waldseemüller první známou mapu světa, na které už je zaznamenaná i Amerika (jak ji sám nazval). Dnešním vědcům tím ovšem zamotal hlavu.
Jak mohl pouhých třináct let po Kolumbově cestě zakreslit poměrně přesné tvary tamní pevniny, zejména jižní? Jak mohl znát rysy jejího západního pobřeží, když k němu až v roce 1513 dorazil Vasco de Balboa a jako první Evropan spatřil Tichý oceán? I ten už Waldseemüller zakreslil.
Pestré dějiny kartografie nemají jen úspěchy a omyly, ale též záhady.
