No, já nevím: pokud chci vědět, zda moje řešení odpovídá realitě, nebo ne, tak mi nezbývá nic jiného než udělat pokus, ne? I když ten článek je takový nejasný, není asi pro laiky.

I to se dělá. Ale dělat na vše pokusy by bylo krapet drahé. Zpravidla se ověří metoda a vstupní data, zkouší se třeba menší celky. Pak se prostě předpokládá, že když je vše správně, tak i výsledné řešení je správné. Dost často se ovšem co se týče vstupů jen hádá a pokus ukáže, že je někde chyba. Pak ale zase máte dost dat na opravu výpočtu. 

Pokud děláte něco komplikovaného, vlastní pokus ani nemusí být možný.

Tak, sedim tady s kamaradem a on vubec nechape prvni cast rozbovoru. Muzete mu to nekdo prosim vysvetlit?

pokusím se; snad mě kdyžtak někdo ještě překoná, pokud neuspěji. Taky mi to nepřišlo podané úplně stravitelně.

Takže, jde o to, že když se řeší nějaký problém z praxe s využitím počítače, ve skutečnosti se neřeší přímo ten samý reálný problém, ale jen jeho (zjednodušený) model, který se dá popsat nějakými (fyzikálními) rovnicemi - takže se vždycky tiše doufá, že ty rovnice skutečně tomu problému odpovídají a řešení, které vám počítač dodá, se bude plusmínus shodovat s realitou.

Problém ale je, když jsou například ty deformace v rámci problému z praxe moc silné, nebo sebou ten reálný objekt moc "cuká" nebo tak něco, potom už se to nedá "hezky" popsat a počítač vám nedodá smysluplný a použitelný výsledek. A tenhle nešvar se ten pán snaží vyřešit.