Lidé v posledních desetiletích změnili Zemi natolik, že někteří odborníci navrhují, abychom zavedli nový geologický věk antropocén, tedy dobu lidskou. Stavy divokých živočichů prudce klesají, zatímco lidí a jimi domestikovaných zvířat přibývá.
Celková biomasa hospodářských druhů je dnes podle odhadů zřejmě větší než biomasa volně žijících suchozemských obratlovců. A snad nejpodivuhodnějším dokladem této změny je kur domácí, přesněji brojleři, píše v novém eseji pro časopis Royal Society Open Science skupina vědců z několika britských univerzit.
Kur domácí byl domestikován asi před osmi tisíci lety, ale od té doby se zásadně změnil. Z evropských nálezů se zdá, že zhruba do vrcholného středověku (cca 14. století) byly slepice přibližně stejně velké jako jeho přirození předci, pak se poněkud zvětšily (minimálně tedy v nálezech z Londýna). Razantní nárůst jejich rozměrů přišel ve 20. století, především od 50. let minulého století, kdy se změnil způsob chovu.
Šírka holení kosti (tibiotarzu) různých variant kurů. Žlutě křížence s divokým kurem, který by měl blízko k rozrměrům divokého předka dnešních kuřat a slepci, zeleně jsou měření ze středověkých i novověkých nálezů v Londýně, červeně pak měření dnešních šest týdnů starých brojlerů z JAR a Velké Británie.
Ve velkém se začalo využívat masných brojlerů, což jsou zvířata určená k chovu na maso. Dnešní brojleři žijí obvykle zhruba pět, někdy až sedm týdnů, za tu dobu ovšem dorostou několikrát větších rozměrů než původní pralesní kurové. Mimochodem, zdá se, že v 21. století se růst velikosti brojlerů výrazně zpomalil a mohl by se brzy i zcela zastavit.
Typický dnešní brojler má člověkem vyšlechtěnou genetickou mutaci, díky které má ohromnou chuť k jídlu a rychle nabývá na váze. V přirozených podmínkách jde o mutaci nežádoucí, protože v jejím důsledku kosti brojlerů rostou tak rychle, že nejsou dostatečně pevné. Zvířata tak v dospělosti trpí (respektive by trpěla, kdyby se dožívala vyššího věku) celou řadu kosterních defektů a s tím spojených potíží.
Z hlediska statistiky jsou tito churaví ptáci s krátkým a monotónním životem velmi úspěšní. Jejich celková světová populace se odhaduje zhruba na 22,7 miliardy kusů (podle údajů amerického úřadu pro zemědělské informace). To je o řád více než populace nejhojnějšího divoce žijícího ptáka, snovače rudozobého, kterých v jejich domovině v subsaharské Africe žije odhadem 1,5 miliardy. A o dva řády více než vrabců, kterých je na světě asi půl miliardy.
Celkový počet v Evropě chovaných kurů k roku 2009 byl vyšší než součet jedinců 144 nejhojnějších volně žijících ptačích druhů. A celková biomasa chovaných kuřat je podle odhadů třikrát vyšší než biomasa všech volně žijících ptáků.
Vzhledem k tomu, že většina chovaných kurů žije tak krátkou dobu, ještě neuvěřitelnější jsou jejich počty odchované a poražené za rok: podle odhadů již jednou zmíněného amerického úřadu pro zemědělské informace v roce 2016 prošlo světovými chovy zhruba 65 miliard kuřat, slepic a kohoutů.
Těžko přehlédnout
Většina z nás kuřecí velkochovy nikdy nespatří, budoucnost to ovšem možná uvidí jinak. Pozůstatky průmyslově chovaných kuřat budou podle autorů práce velmi nápadné archeologům vzdálené budoucnosti. Důvodů je hned několik.
Tím hlavním jsou samozřejmě počty kuřat. Už proto musí být v archeologických záznamech a případných zkamenělinách „kuřecí exploze“ velmi nápadná. Navíc kosti zvířat z velkochovů mají podle autorů eseje poměrně velkou naději zůstat ve fosilním záznamu, dokonce větší než u volně žijících ptáků v minulosti.
Ptačí kosti nejsou příliš husté a odolné, obecně řečeno se zachovávají hůře než kosti nelétavých druhů obratlovců. Ovšem velká část kostí končí ve skládkách, kde se organický materiál zachovává poměrně dobře. Často jde o prostředí bez přístupu kyslíku, ve kterém se kosti ani tak nerozkládají, jako spíše mumifikují.
A nejen, že kostí bude dost, budou také poměrně nápadné. Nejen svou velikostí a tvarem, ale také díky chemickým stopám velmi netypické stravy průmyslově chovaných brojlerů, kteří přežívající především na obilninách. Naopak v nich nenajdeme doklady po pojídání hmyzu či semen volně rostoucích rostlin.
Druhým velmi nápadným znakem jsou zřetelné kosterní deformace a postižení zvířat ve velkochovech. Autoři eseje odhadují, že z nich poměrně jednoduše půjde poznat, že jde o zvířata neschopná v důsledku genetických dispozic a stravy přežít bez cizí pomoci. Přítomnost velkého množství kuřecích kostí by podle nich mohla být dobrým indikátorem antropocénu ve fosilním záznamu.
Samozřejmě, nepůjde zdaleka o jediný doklad. Ve stejných vrstvách by mělo být možné najít plasty, stopy po jaderných zkouškách nebo beton a jiné umělé materiály. Ale kuřata by mohla být asi nejlepším biologickým indikátorem okamžiku, kdy se člověk definitivně stal jednou z nejdůležitějších sil na této planetě.