Když paleontologové na začátku 20. století objevili v kanadských burgesských břidlicích bohatou sbírku prvohorních zkamenělin, nestačili se při pohledu na ně často divit. Objevila se před nimi doslova exploze různých životních forem, z nichž velká část přežila do současnosti, ale jiné beze stopy zmizely.
Vezměte si třeba „snového“ červa nazvaného Hallucigenia, kterého se v nálezech z Kanady podařilo objevit až v 70. letech minulého století. Podle autorů rekonstrukce tato podivná zvířata chodila „na chůdách“, tedy pevných ostnech vyrůstajících z jejich těla. Na hřbetě měla mít pak řadu krátkých měkkých výrůstků, které (podle některých interpretací) byly každý zakončeny malými ústy. Na hlavě, která připomínala malou paličku, naopak žádná ústa či oči patrné nebyly. Asi tedy nebylo divu, že tvor pak dostal jméno odvozené od latinského výrazu pro přelud.
Rekonstrukce podoby halucigenie na základě první rekonstrukce.
Rekonstrukce podoby halucigenie již ve „s nohama na zemi“, ale ještě nejasnou podobou a umístěním hlavy.
Bohužel nenechaví paleontologové tuto fosilní fantazii nakonec zkazili. Jak ukázala znovu provedená analýza původních i novějších fosilií na začátku 90. let, krátké měkké výrůstky na „hřbetě“ byly ve skutečnosti končetiny. Na prvních fosiliích byly jejich pozůstatky ukryty pod vrstvou sedimentů, které autoři prvního popisu neodstranili. Tvor se tedy ve vědecké literatuře musel otočit vzhůru nohama, a ztratil tak trochu ze své neotřelosti.
Podoba halucigenie podle současných poznatků
Další „rána“ snové podobě halucigenie přišla letos v červnu. V časopise Nature se objevila práce, podle které se konečně podařilo spolehlivě najít její hlavu. Stejně jako v případě končetin je přesně na opačné straně těla, než se poprvé předpokládalo.
Na místě bývalého zadního konce těla totiž podrobnější zkoumání pomocí elektronového mikroskopu odhalilo oči a ústa. Původně zvažovaná „hlava“ se naopak podle všeho zdá být jen skvrna vznikající při úniku rozkládajících se tkání z těla. Pro odborníky to znamená, že tvor patří přece jen do jedné známé skupiny, mezi tzv. Ecdysozoa. To je pro laika trochu obskurní skupina, která má blízko k hlísticím, strunovcům a dalším podobným živočichům.
Fosilie halucigenie z burgesských břidlic
Tento příběh plný zvratů není úplně ojedinělý. Zkameněliny se v řadě případů interpretují jen obtížně (hlavně pokud jich je málo, tedy v momentě objevu). Ze směsi neúplných dokladů, nedostatku času a lidské fantazie pak mohou postupně vznikat tvorové doslova neuvěřitelní. Ale jak je vidět i na příkladu nakonec nalezené hlavy halucigenie, podobné paleontologické omyly se daří postupně odstraňovat. Otázkou je, zda vědcům pod rukama stejně rychle nevznikají nové. Ale to jistě zjistíme až za pár desítek let.
