Jurský park byl neuvěřitelným a zřejmě již nezopakovatelným úspěchem v popularizaci paleontologie a tematiky dinosaurů. Bylo mi 11 let a do tohoto filmu jsem se doslova zamiloval. Ačkoliv jsem se zajímal o pravěk a dinosaury již od svých zhruba tří let, Jurský park byl pro mě skutečným zjevením.
Všechny předchozí knihy a filmy zobrazovaly tyto pravěké hrdiny dětské fantazie jako líně se plazící tupá monstra, jen výjimečně probleskly příjemně svěží ztvárnění ladně prohnutých krků sauropodů nebo ocasů nesených nad zemí. Michael Crichton ve svém románu a tři roky po něm Steven Spielberg ve svém filmu představili dinosaury nově, tak jak je do té doby znali jen zástupci nové generace paleontologů. V Jurském parku se proháněli rychlostí přes 60 kilometrů za hodinu teplokrevní tvorové příbuzní ptákům, obří brachiosaurus měl výkonný metabolismus a ladnou chůzi a menší draví velociraptoři byli až děsivě inteligentní.
O autoroviVladimír Socha je doktorandem na PřF UK se specializací na paleontologii. Jako jeden z mála Čechů má osobní zkušenosti s prací na známých paleontologických křídových lokalitách v americké Montaně. Publikoval zatím také šest vlastních popularizačních knih o dinosaurech. Pravidelně publikuje na svém blogu o těchto pravěkých tvorech s názvem DinosaurusBlog. |
Samozřejmě bychom tu našli i četné chyby, které byly většinou dány kompromisem mezi tvrdou vědeckou realitou a atraktivitou snímku pro diváky v kinech. Dilophosaurus tak dostal krční vějíř, který nikdy neměl, a schopnost plivat jed, velociraptoři byli dvakrát větší než ve skutečnosti a tyranosaurus běhal mnohem rychleji, než by bylo ve skutečném druhohorním světě reálné.
Přesto byli dinosauři zobrazeni nejvěrněji, jak si do té doby bylo možno představit, ba víc než to – tehdy teprve sotva narozená počítačová animace předběhla svoji dobu o mnoho let. Počítačoví mágové z ILM dokázali něco, co si ještě pár týdnů před začátkem natáčení nedokázal nikdo představit. Výsledek byl velkolepý, ale také zavazující – každý další trikový film už musel splňovat velmi náročná vizuální kritéria. A pokud to platilo o snímcích z jiného žánru (nedlouho po Jurském parku například Jumanji, Lví král, Titanik nebo Den nezávislosti), pak to nepochybně platilo i o přímých pokračováních Spielbergova kasovního trháku.
A skutečně se obavy potvrdily - Jurský park: Ztracený svět nabízel v roce 1997 již třikrát více speciálních efektů, ale vydělal na tržbách jen dvě třetiny toho, co původní snímek. Třetí Jurský park z roku 2001 už byl spíše zklamáním i z hlediska děje, a v tržbách se rovněž projevil jistý propad. Fanoušci pak museli čekat dlouhých 14 let na další snímek, tentokrát již pod názvem Jurský svět.
Návrat do starých, známých vod
Jak tedy dopadl tento film? V první řadě je třeba konstatovat, že filmaři rozhodně nezamýšleli jakkoliv konkurovat nebo překonávat předchozí trilogii, režisér Treworrow a jeho scenáristi se naopak snaží až křečovitě držet odkazu prvního „parku“. Ve filmu se tak neustále opakuje jméno Johna Hammonda (fiktivního zakladatele původního parku), zmiňuje se původní park a nechybí ani reálie z prvního dílu (od benzínových džípů přes tričko s logem JP až po návštěvu dávno vegetací zarostlého návštěvnického centra z roku 1993).
Přítomnost Jurského parku je cítit všude – ostatně jsme opět na prvním ostrově Isla Nublar, kde se jeho děj odehrával. Nemohu hodnotit film z hlediska kvality děje, scénáře nebo úrovně trikových efektů – omezím se tedy pouze na to, jak věrně zobrazuje dinosaury. A v tomto ohledu má bohužel jinak pěkný snímek velký dluh.
Zatímco v roce 1993 zobrazoval Jurský park dinosaury extrémně moderním a vědecky fundovaným způsobem, v roce 2015 výrazně zaostává za tím, co již o těchto dávných plazech víme. Největším nedostatkem je nepřítomnost peří, které bychom měli vidět přinejmenším u dvou rodů dinosaurů zobrazených ve filmu – velociraptorů a tzv. „pštrosích dinosaurů“ gallimimů.
Jsem zlý! Indominus rex se vytahuje na zástupce druhu Homo sapiens
Objev zkamenělé loketní kosti s ulnárními papilami v roce 2008 v mongolské Gobi prokázal, že „raptoři“ byli nepochybně opeření, i když nevíme přesně, do jaké míry. Další objev z roku 2013 prokazuje, že opeření byli nepochybně i rychlonozí ornitomimidé, které vidíme jako holé šupinaté běžce v jedné krátké scéně, zobrazující projížďkovou atrakci. Stejní dinosauři mají mimochodem anatomicky nesprávně polohované přední končetiny, což jejich obdoby v prvním snímku neměly.
Další chybou je zobrazení stegosaurů, populárních obrněných dinosaurů s velkými hřbetními pláty , a rohatých triceratopsů, jejichž ocasy se pohybují jen těsně nad zemí. Dnes dobře víme, že tito mohutní dinosauři drželi ocas vysoko nad zemí, někdy téměř vodorovně s trupem. Obří vodní plaz mosasaurus je zase příliš veliký a také jeho tělesný tvar není úplně správný, nicméně nedopadl ještě nejhůře.
Vůbec nejhorší je pak kvalita zobrazených ptakoještěrů, kteří spíše než ladné tvory s jemným vláknitým pokryvem těla připomínají netopýrům podobné nestvůry z filmů ze 60. let minulého století. A zvednutí člověka do vzduchu? Toho v žádném případě nebyli schopni ani největší zástupci této skupiny.
Zabíjení pro zábavu
Snímku by se dalo nepochybně vytknout i příliš zjednodušené chování dravců, kteří ve filmu prakticky nedělají nic jiného, než že neustále zabíjejí. Inteligence hlavního „záporáka“ v podobě geneticky upraveného hybrida jménem Indominus rex je stejně jako u velociraptorů nepochybně přehnaná, ačkoliv o tomto aspektu dinosaurů již po 66 milionech let nic jistého nevíme. Je jasné, že zde hraje roli nutnost udělat film zajímavější a atraktivnější pro diváky.
Nechápejte mne prosím špatně – Jurský park je stále můj nejoblíbenější film a dokonce i Jurský svět jsem si v kině užil a vcelku se mi líbil. Je jasné, že si najde své početné příznivce a běžnému divákovi se může líbit navzdory absenci dinosauřího peří a dalším zdánlivým drobnostem. Je ale velká škoda, že tak vlivný snímek, který by mohl stejně jako původní Jurský park na další roky formovat povědomí o dinosaurech a přinášet výsledky fascinujících posledních let paleontologického výzkumu široké veřejnosti, ustrnul v 90. letech minulého století.
Přitom by stačilo málo – současná úroveň speciálních efektů je již natolik vysoká, že není problém vytvořit realistické umělé peří a vyladit anatomickou stavbu těla pozdvižením ocasu nebo třeba úpravou ústního otvoru. Ano, Jurský svět je ve své podstatě jenom zábavný film a mnoho věcí je v něm dokonce správně. Přesto je velká škoda, že si nechali jeho tvůrci ujít příležitost předvést divákům ve druhém desetiletí 21. století zcela nový a fascinující pohled na dinosaury i další vládce druhohorního světa.
V dalších textech Vladimír Socha přiblíží podrobněji, jak se vědění o dinosaurech vyvinulo od Jurského parku k Jurskému světu. Co třeba víme o tělesné teplotě dinosaurů či jejich zabarvení.
