Nápad oživit dinosaury z komárů, kteří jim pili krev, zní na papíře úžasně a spisovatel Michael Crichton s ním a s myšlenkou „Jurského parku“ také slavil velký úspěch. V praxi je však zřejmě naprosto nepoužitelný. Vždyť od doby, kdy ho publikoval, jsme se k jeho realizaci neposunuli ani o píď.
DNA je ohromná molekula: z jedné lidské buňky by po rozvinutí na plnou délku měřila více než metr. A že by její dlouhé a křehké vlákno mohlo přežít z dob dinosaurů minimálně 65 milionů let, odborníci dnes navíc považují za nemožné.
Zatím nepodařilo najít komára s čerstvou dinosauří krví v žaludku (z té pak vznikali dinosauři v Jurském parku). I do budoucna je šance na takový objev extrémně malá. Navíc těžko předpokládat, že by komáří trávící trakt obsahoval dost genetického materiálu na nějakou smysluplnou práci a tak dále a tak dále. DNA v jejich trávicím traktu podléhá rychlému rozkladu a smrt v jantaru je tak pomalá, že komáří vnitřnosti fungují dost dlouho na to, aby rozložily i zbytky poslední hmyzí večeře.
Ale to neznamená, že byste nám měli úplně věřit a myslet si, že dinosaury oživit nikdy nepůjde. Od dob zveřejnění Jurského parku prožila paleontologie příběh, který dobře ukazuje, že vědecká dogmata jsou tu velmi často jen od toho, aby byla vyvrácena.
Oživlý kámen
Celá desetiletí si vědci z dobrých důvodů mysleli, že zkameněliny jsou v podstatě jen staré kosti. Málokdo by předpokládal, že bychom z dinosaurů mohli jednou najít něco více, třeba nějaké zbytky měkkých tkání, které by nám řekly, jak vypadal zbytek jejich těla. To se zdálo být nesplnitelným snem a paleontologové museli pracovat „jen“ se záplavou kostí.
Rekonstruovaná kostra Triceratopse
To vedlo k někdy až komickým chybám. Například když se ukázalo, že populární Triceratops a „velmi podobný, ale větší“ Torosaurus jsou jen jeden druh, od kterého máme kostry jedinců v různém věku (totéž byl případ i řady dalších dinosaurů, v některých případech tak splynulo i více „druhů“ než dva). Nebo když nejprve stvořili brontosaura, pak ho nechali jako druh zaniknout, aby ho letos znovu oživili.
Ale věnujme se tomu, co se podařilo. V 60. letech se objevila zpráva, že se v nálezech z doby dinosaurů našlo něco, co by mohla být bílkovina, ale paleontologii to tehdy nezměnilo. Dlouhou dobu šlo jen o podivnou a nevysvětlenou kuriozitu, která neměla valného dopadu na praxi, i proto, že neexistovaly dobré nástroje na výzkum podobných drobných „měkkých“ stop.
Změna přišla až o necelé půlstoletí později. Jak jsme psali už před čtyřmi lety, mezi odborníky se zhruba kolem přelomu tisíciletí naplno rozhořela debata, zda nám z dinosaurů náhodou nezůstalo něco více. Velkou zásluhu na tom měla paleontoložka Mary Schweitzerová a film Jurský park. Spolu s paleontologem Jackem Hornerem (zmíníme ho ještě později) využila dinománie a získala grant a podporu pro několikaletou snahu hledání dinosauří DNA.
Výzkum trval roky a byl úspěšný jen částečně. Tým v žádném vzorku neobjevil DNA, ale v 68 milionů let staré fosilii tyranosaura (a poté i dalších zvířat) její tým objevil stopy jiných měkkých tkání: krevních cév, krvinek a některých bílkovin (jde o látky podstatně kratší a jednodušší než DNA, takže se zachovávají lépe). Podrobněji si o práci Schweitzerové můžete počíst třeba na „dinoblogu“ Vladimíry Sochy.
Mnozí paleontologové namítali, že spíše než o objev půjde o důsledek chyby při práci v laboratoři, tedy že biologové nepozorností zanesli mezi kosti nějaké znečištění. Vzpomněli si (mimo jiné) na omyly z 90. let, kdy se náhle doslova vyrojila řada studií zkoumajících genetický materiál ve starých lidských pozůstatcích. Aby se pak zjistilo, že většinou došlo právě ke kontaminace starých kostí buňkami a DNA samotných badatelů.
Schweitzerová s kolegy ovšem roky sporů nakonec ustáli a svůj boj v podstatě vyhráli. Řada jejich oponentů na svůj odpor zapomněla a dnes už jim myšlenka na objev měkkých tkání nebo bílkovin dinosaurů nepřijde zdaleka tak kacířská.
Nejde jen o místo
Na některých nalezištích se dokonce ukázaly být podmínky pro zachování například per nebo tělních buněk jako nečekané příznivé. Příkladem může být naleziště v čínské provincii Chej-pej (souborů nálezů z ní se označuje anglickou transkripcí jako Jehol Biota.) V jemnozrnných usazeninách z této oblasti se nám díky velmi příznivým podmínkách zachovaly velmi detailní otisky organismů z doby zhruba před 120 miliony let.
Materiál, se kterým skupina vědců z Imperial College pracovala.
Ale lokalita zřejmě není všechno. Nová studie v časopise Nature Communications totiž ukazuje, že stopy měkkých tkání lze objevit i ve fosiliích z jiných míst Země. První autor Sergio Bertazzo spolu s kolegy (hlavně z londýnské Imperial College) pracoval na kanadských nálezech z doby před cca 80 miliony let.
Nešlo o kosti nijak výjimečně zachovalé, které neslibovaly žádné výjimečné objevy. Vědci v nich chtěli zkoumat stopy proměny bílkovin a cév v kámen, ale ke svému překvapení objevili mnohem více. Našli v kosti malé objekty, které vypadaly skutečně jako krevní buňky a zbytky cév. Pod elektronovým mikroskopem se ukázalo, že zřejmě nepůjde o kontaminaci, protože krvinky v kostech měly jádro a to, jak známo, lidským krvinkám chybí.
Další metody (hmotnostní spektrometrie) ukázaly, že krev se chemicky velmi podobá krvi ptáků, kteří jsou dnešními následovníky dinosaurů. Výzkum velmi přesvědčivě naznačuje, že měkké pozůstatky dinosaurů lze s použitím správných postupů a přístrojů nalézt tam, kde bychom je před pár lety ani nehledali.
Pravděpodobné krvinky (označené kroužky) objevené v dinosauřích kostech.
Dalším příkladem, kdy rafinované metody dokázaly odhalit nové poznatky, je objev prvního jasného dokladu toho, že dinosauři kladli barevná vejce (práce je zde). Podle zastoupení pigmentu ve zkamenělé skořápce vejce v křídě žijícího dinosaura Heyuannia huangi se podařilo určit, že tento druh nejspíše kladl modrozelená vejce.
Ukazuje to, jak díky malým úlomkům organických látek ve velmi starých kostech můžeme získat informace, které bychom jinak mít nemohli. Postupně bychom tam mohli získat mnohem lepší představu o celé řadě aspektů života dinosaurů včetně třeba jasné odpovědi na to, jakou měli kteří z nich tělesnou teplotu.
Na dinosaury se jde jinak
Ale znovu bohužel musíme konstatovat, že k oživení dinosaurů odhalování zbytků bílkovin a dalších měkkých tkání stačit nebude. Snaha postavit dinosaura byl dopředu ztracený podnik. Ale ti „šílenci“, kteří se o něj pokoušejí, na to jdou trochu jinak. Bývalý mentor Schweitzerové a jednou již zmiňovaný Jack Horner už zhruba před čtyřmi před lety oznámil, že by rád upravil vývoj ptačího zárodku tak, aby se během jeho vývoje „probudily“ staré dinosauří rysy. V podstatě by chtěl dnešní dinosaury, tedy ptáky, upravit tak, aby se vrátili o několik desítek milionů let zpět.
Projekt údajně i po letech běží. Pro server LiveScience Horner letos v květnu řekl, že zhruba polovina práce je podle něj hotová. Jeho skupina pracuje na tom, jak vypěstovat kuře s delší ocasní páteří, tedy s podstatně delším a pro dinosaury tak typickým ocasem.
Může také využít práce jiných vědců: jiná skupina z Harvardovy univerzity letos v květnu vydala práci, která popisuje relativně úspěšný pokus o proměnu zobáku ptačího embrya v dinosauří tlamu (práce dostupná odsud). Autoři této studie se o znovuzrození dinosaurů pokoušet nechtějí, ale Horner a spol. rozhodně mohou jejich výsledky použít. Naděje tedy stále žije, i když tak úspěšní jako ve filmu zřejmě vědci nebudou.
