Většina lidí s mutací v genu MC4R, které Sadaf Farooqi z cambridgeské univerzity s kolegy za posledních 20 let poznali, měla problémy s nadváhou. Statisticky šlo tedy o skupinu rizikovou a změny na genu jsou statisticky řečeno jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro vznik obezity.
Zřejmě proto, že poškozený gen nefunguje úplně správně a nevydává signál nasycení. Tyto mutace se vyskytují podle týmu zhruba u šesti procent dětí s morbidní obezitou, což je u potíže, který má tak různorodé příčiny, velmi nápadná shoda.
Mezi zhruba třemi stovkami známými mutacemi genu MR4C se však týmu podařilo najít i několik takových, které naopak pomáhají hubnout (výsledky vyšly v časopise Cell a jsou volně dostupné). V tkáňových kulturách během trpělivé práce s jednotlivými variantami genu experti zjistili, že takové geny jsou trvale „odbrzděné“, tedy neustále aktivní, a ustavičně vysílají signál nasycenosti. Jejich nositelé se tedy necítí nikdy příliš hladoví.
Samozřejmě, i mezi nositeli „výkonnějších“ variant genů MR4C jsou velké rozdíly a jsou mezi nimi také lidé obézní. Role tohoto jednoho genu je však až překvapivě veliká.
Až na výjimky mají všechny buňky našeho těla veškeré geny ve dvou kopiích (od matky a od otce). Většina lidí s „dobrou“ mutací genu MC4R měla smíšenou genetickou výbavy: jednu „kopii“ dobrou a jednu běžnou nebo dokonce s nižším „výkonem“. U takových osob nebyl rozdíl dramatický, přesto statisticky významný: lidí s nadváhou mezi nimi bylo jen o desetinu méně (38 % místo 42 %), morbidně obézních o pětinu méně (4 % místo 5 %).
Mnohem výraznější byl ovšem rozdíl u té malé menšiny, která měla v těle obě kopie MC4R genu „výkonnější“. Jejich průměrný BMI index také nebyl o tolik nižší (25,9 místo 26,7, což při výšce 170 cm znamená nějakých 2,5 kg rozdílu), ale měli poloviční riziko výskytu cukrovky druhého typu (2 % místo 4 %) a obézních mezi nimi bylo 28 % místo 42 %.
Podobnou variantu samozřejmě má málokdo. Jednu výkonnější kopii genu MC4R měl zhruba každý šestnáctý, dvě pak přibližně každý tisící účastník. V tuto chvíli není jasné, zda vůbec a případně jaké má gen pro nositele přesně nevýhody, ale jedna se jeví jako celkem jasná. Po většinu naší historie nebyl menší apetit nic výhodného, jídla nebyly zase takové přebytky.
Dnes je situace na většině míst světa jiná a „méně hladové“ varianty genu MC4R se jeví jako velmi slibný cíl dalšího vývoje. Farooqi, která se výzkumu obezity věnuje dlouhodobě a je v oboru genetických predispozicí známou osobností, se pro New York Times odvážila říci, že MC4R „je důležitý, a možná nejdůležitější“ genetický regulátor tělesné hmotnosti. To zřejmě vzbudí zájem řady farmaceutických firem.
Co s tím dále?
Bohužel, ve chvíli povědomí o novém objevu nám ostatním zatím nijak prakticky nepomůže a výhledy jsou také nejisté. Souvislost genu MC4R a látek, které se podle něj vyrábí, s obezitou není úplnou novinkou, jak jsme psali výše. Zatím se však nepodařilo najít způsob, jak je spolehlivě využít v praxi. Některé slibné přípravky zacílené právě podle tohoto genu a dráhy, na kterou působí, nefungovaly vůbec.
Jiné sice prošly zkouškami účinnosti, ale jejich chemický signál „mate“ i jiné důležité systémy v těle, a tak hlavně při dlouhodobém užívání způsobují více problémů než užitku (třeba výrazné zvýšení krevního tlaku, které naopak zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních problémů).
Zatím není jasné, proč v populaci přirozeně se vyskytující mutace genu MC4R podobné potíže nevyvolávají. Dává to novou naději, že se práci „výkonných“ variant genu podaří nějak napodobit chemicky, ale téměř určitě to nebude nic jednoduchého a vyžádá si to roky či desetiletí práce.
Je to také zajímavý příklad jednoho obecného trendu, který se v medicíně prosazuje v posledních letech, ale není zcela jasné, jaké bude mít nakonec skutečné přínosy. Odborníci se stále častěji věnují podrobnému studiu jedinců, kteří například žijí extrémně dlouho, jsou odolní vůči některým nemocem nebo neonemocní z kouření.
Nadváha a obezitaPodle Světové zdravotnické organizace se u Evropanů definuje jako stav, kdy Index tělesné hmotnosti (BMI) je u dotyčného vyšší než 30. Hodnota BMI v rozmezí 25–30 u bělošské evropské populace se označuje jako nadváha. (U Asiatů je mimochodem hranice obezity zhruba BMI 27). Za zdravou váhu je považována hodnota BMI mezi 18,5 a 25. Jako obezita prvního stupně se označuje hodnota mezi 30 a 35, obezita druhého stupně 35 až 40. Pokud BMI přesáhne 40, jde o tzv. morbidní obezitu neboli obezitu 3. stupně. Orientačním ukazatelem nadváhy je také obvod pasu. Při obvodu nad 102 centimetrů u mužů a nad 88 centimetrů u žen jde o obezitu. Existují též další ukazatele obezity: poměr obvodu pasu k obvodu hýždí, měření tloušťky kožní řasy apod. V České republice trpí nadváhou každý druhý člověk, každý čtvrtý pak některým typem obezity. |
To vše samozřejmě v naději, že metody vyvinuté v posledních desetiletích nám umožní lépe popsat, proč tomu tak je, a snad i naznačit, jak bychom mohli stejného účinku dosáhnout i u nás „normálních“. Což je samozřejmě už jiný, a obvykle také podstatně obtížnější problém, jak ukazuje třeba případ vyléčení několika pacientů s HIV.
Jednoduchý způsob, jak vytvořit genetické „supermany“, není a zřejmě jen tak nebude. Dnes neexistuje levný a efektivní způsob, jak (a navíc bezpečně) změnit DNA velkého množství tělních buněk najednou. Pokud by se to mělo někdy v dohledné době změnit, budeme samozřejmě velmi rádi, že máme k dispozici „seznamy“ prospěšných mutací, které by stály za napodobení. Ale to si ještě dlouho počkáme. Zatím se musíme smířit s tím, že v boji s nadváhou žádné „zázračné zbraně“ nemáme, a pro začátek minimálně vědět, kdo jsou naši největší protivníci.
