Hlavní "zásluhy" na konci období dinosaurů se obvykle přičítají dopadu planetky o průměru nějakých sedm až deset kilometrů. Na vině mohly být ve skutečnosti planetky dvě. Naznačují to údaje, které se objevily v posledních několika letech. Důkazy zatím nejsou zcela přesvědčivé a tradiční hypotéza má stále navrch, netradiční představa však také není zcela bez šance.
Potíž je v tom, že Země má málo kráterů, respektive jejich dvojic, tedy stop vzniklých při téměř současných dopadech několika vesmírných těles najednou, nebo jen těsně po sobě.
V našem vesmírném okolí je totiž zhruba 10 až 20 procent planet "vícenásobných". V podstatě jde o soustavy dvou (nebo více) těles, která obíhají kolem jednoho těžiště, tzv. binární planetky. Pokud je rozdíl v hmotnosti dost veliký, jeden objekt může na pohled v podstatě obíhat kolem druhého, někdy se kolem sebe obrazně řečeno "převalují".
Dokonalý případ dvojitého kráteru: jezera Clearwater v Kanadě
Na povrchu Země přitom "rodinky" kráterů známe jen z velmi sporadických případů. Tvoří pouhá dvě procenta známých kráterů. Dobrým příkladem jsou například 290 milionů let staré krátery Clearwater v Kanadě. Ale kde je zbytek?
Zřejmě dobře zamaskovaný, říká nejpravděpodobnější vysvětlení, kterému minulý týden ještě dodala na váze Katarina Miljikovičová z Ústavu věd o Zemi v Paříži (Institut de Physique du Globe de Paris) ve své práci pro časopis Earth and Planetary Science Letters.
S kolegy se pustila do podrobných matematických simulací nárazů dvojité planetky na větší těleso. Je jasné, že podle vzdálenosti mezi předměty a dalších okolností může být následek různý: mohou vzniknout dva oddělené krátery, dva částečně se překrývající nebo jeden kráter, na kterém je velmi těžko poznat, že vznikl při dopadu dvou těles.
Miljikovičová tvrdí, že poslední možnost je zdaleka nejpravděpodobnější – většina dopadů "dvojplanetek" tak vlastně není od jiných poznat. Jenom každý čtvrtý dopad vytvoří na povrchu výrazně protáhlý nebo elipsovitý kráter. A pouze každý šestý vytvoří dva vzájemně jasně oddělené krátery.
Není to nečekaný výsledek, komentuje výsledky Petr Pravec z Astronomického ústavu a vysvětluje: "Autoři dokázali, co jsme už očekávali podle jednodušších výpočtů. Udělali však kvalitnější výpočet s lepším modelem a ve výsledku odkryli podrobnosti, které jsme předtím neznali." Například přišli na to, že výtrysk roztavené horniny z kráteru po nárazu dvou těles vytváří kolem často jinak téměř dokonale kruhového kráteru jakási "křídla". Tým také našel šest kráterů na Marsu, jejichž charakteristiky odpovídají těm teoreticky předpovězeným.
Do Mexika
Pozornost si ovšem získal vztah nové práce ke kráteru, jehož jméno se v samotné práci vůbec neobjevuje. Je jím známý Chicxulub v Mexiku, tedy pozůstatek katastrofy, která podle nejrozšířenější hypotézy vedla k zániku dinosaurů.
Autoři práce totiž novináře upozornili, že některé charakteristiky tohoto kráteru odpovídají znakům kráterů po dopadech více těles. Podle simulace týmu by ho prý mohla tvořit dvě tělesa s celkovým průměrem 7 až 10 kilometrů. Na kráteru by to podle Milijkovičové bylo těžko poznat i v případě, že by od sebe tělesa ve chvíli nárazu byla vzdálena zhruba až 80 kilometrů, cituje její hrubý odhad časopis NewScientist.
Hlavním důvodem, proč je kráter "podezřelý", je jeho tvar, sdělila Milijkovičová Technetu. Tým podle jejího vyjádření zatím nemá k dispozici jiné údaje, které by hypotézu podporovaly. Ale to nevadí, nejsou totiž první, kdo s touto myšlenkou přišel.
Už to tu bylo
Geoid zobrazující rozdíly v gravitačním poli Země. Červené oblasti jsou s vyšší než průměrnou gravitací, modré naopak s nižší.
Možnost, že mexický kráter je vlastně "dvojkráter", publikoval před necelými třemi lety převážně český tým pod vedením Jaroslava Klokočníka z Astronomického ústavu Akademie věd (práce vyšla v časopise Solid Earth Discussions).
Přišli na to na základě údajů z měření malých výkyvů v gravitačním poli. Tíha na zemském povrchu je přímo úměrná hmotnosti hmoty pod daným místem povrchu. Jiná gravitace je tedy na horách než na dně propasti, ale rozdíl je tak malý, že ho lze těžko změřit. V posledních letech se to však daří spolehlivě (výsledkem pokroku je třeba geoid, o kterém jsme psali v tomto článku).
Vědci ve svém článku popisovali několik anomálií, které by mohly naznačovat existenci pod povrchem skrytých stop po dopadu "skupinových" meteoritů. Jednu možnou objevili i kousek na sever od Chicxulubského kráteru.
Není to však jednoznačný důkaz, připouští hlavní autor práce Jaroslav Klokočník. Podle něj mají v tomto případě poslední slovo geologové: "Jenom na základě sledování tíhových anomálií se existence kráteru jednoznačně určit nedá," říká český vědec.
Z geologického hlediska přitom jasno není. "Během diskuse nad naší prací v odborném tisku se objevila i námitka, že dnes dostupné údaje tuto hypotézu nepotvrzují," říká Jaroslav Klokočník. Geologové totiž provedli dva seizmické průzkumy směrem od hlavního kráteru k oblasti, kde by měly být v podloží patrné následky dopadu druhého tělesa. Ale na nich žádné náznaky pádu dalšího tělesa neobjevili, říká autorka komentáře Gail Christesonová ve svém krátkém komentáři k práci českých vědců. Podle ní jde o běžnou geologickou formaci ze stejného období.
Samozřejmě je to možné, připouští Jaroslav Klokočník. Na druhou stranu by ovšem myšlenku "dvojité Nemesis" dinosaurů zatím nezavrhoval: "Bylo to přece jen trochu zvláštní, že kousek od sebe existují dva tak podobné útvary, jeden způsobený dopadem a druhý ne." Diskuse nad událostmi starými 65,5 milionu let tak zatím nekončí.
