Jako blízký příbuzný prvního dinosaura, u kterého byla tato schopnost v roce 2007 prokázána (Oryctodromeus cubicularis), byl thescelosaurus takříkajíc podezřelý z toho, že možná tuto schopnost vykazoval rovněž.
Zajímavé je to mimo jiné i proto, že Thescelosaurus byl zástupcem tzv. lancijské fauny, tedy úplně posledních žijících „neptačích“ dinosaurů, kteří se vyskytovali na Zemi ještě v době, kdy se v oblasti budoucího Mexického zálivu srazila se zemí osudná planetka. Tato událost ukončila druhohorní éru a byla patrně hlavní příčinou vyhynutí všech dinosaurů s výjimkou předků současných ptáků a celkově asi 75 % tehdejších druhů.
Není zcela vyloučené, že by dinosauři mohli používat nástroje |
Dlouhou dobu se paleontologové domnívali, že savci, ptáci a menší plazi s různě velkými ztrátami přežili katastrofu před 66 miliony let zejména díky schopnosti efektivně se schovat před nejhoršími účinky srážky, ať už do skalních puklin, jeskyní, pod vodu nebo do podzemních doupat. U dinosaurů se naproti tomu podobná schopnost nepředpokládala, což také usnadnilo pokus o vysvětlení selektivity vymírání a neschopnost dinosaurů tuto dávnou apokalypsu přežít.
Se zmíněným objevem dospělce a dvou mláďat oryktodromea, ukrytých v podzemní noře, se před 16 lety situace poněkud změnila a někteří paleontologové si začali znovu všímat například dřívějších tvrzení amerického paleontologa Roberta T. Bakkera, který spatřoval v robustně stavěném lopatkovém pletenci pozdně jurského dinosaura rodu Drinker (dnes Nanosaurus) právě takové hypotetické „nástroje“ pro vyhrabávání děr a případně i celých doupat.
Pozornost se brzy obrátila také k thescelosaurovi, od jehož vědeckého popisu letos uplynulo právě 110 let. O možnosti, že tento býložravý ptakopánvý dinosaurus dokázal potenciálně uniknout před tepelným infernem, které se v Severní Americe rozpoutalo řádově v prvních minutách až hodinách po dopadu planetky v Mexiku, spekulují vědci už delší dobu, teprve před několika dny však byla vydána odborná práce, která tuto hypotézu významně podporuje.
Jak přežít katastrofu, která vyhubila dinosaury |
Mozek tvora žijícího převážně v podzemí
Dvojice vědců z Univerzity v Severní Karolíně nyní publikovala v periodiku Scientific Research výsledky dosud nejpodrobnějšího výzkumu mozkovny rodu Thescelosaurus, v nichž nechybí neuroanatomický rozbor stavby mozku za pomoci vyspělé počítačové tomografie. Stručně řečeno, stavba mozku thescelosaura velmi dobře odpovídá tomu, co bychom očekávali u kteréhokoli živočicha, žijícího po významnou část svého života v podzemním prostředí.
Zatímco části mozku zodpovědné za inteligenci (resp. kognitivní funkce) nebo sluch nebyly u druhu Thescelosaurus neglectus příliš dobře vyvinuté, tito dinosauři měli nepochybně skvělý čich a smysl pro rovnováhu. Spolu s velmi silnými končetinami a pevnými pletenci jsou toto všechno znaky typické pro dnešní živočichy, kteří dokážou velmi efektivně hrabat a obvykle se této činnosti také každý den aktivně věnují. Jedná se vůbec o první případ spojení tohoto specifického smyslového fingerprintu s předpokládaným chováním u druhohorního dinosaura.
Výzkumným objektem byl fosilní exemplář se sbírkovým označením NCSM 15728, známý také jako „Willo“, který zahýbal paleontologickým světem už v roce 2000, kdy byla publikována zpráva o údajném zkamenělém srdečním svalu, který se měl dochovat v jeho hrudní dutině.
Autoři nové studie provedli také dosud nejpodrobnější výzkum a měření všech dochovaných částí kostry a dospěli k některým zajímavým a zpřesňujícím údajům o zmíněném zástupci skupiny Neornithischia. Délka exempláře „Willo“ byla zpřesněna na 3,6 metru a odhad jeho hmotnosti na 340 kilogramů. To je ovšem na danou délku, z níž téměř polovinu tvoří ocas, velmi vysoká hodnota.
Rekonstrukce možného vzezření dospělého jedince thescelosaura s hypotetickým pernatým pokryvem části těla. Tento menší ptakopánvý dinosaurus patřil k vůbec posledním žijícím neptačím dinosaurům a i přes svoji schopnost vyhrabávat podzemní nory pravděpodobně vyhynul krátce po dopadu planetky na konci křídy.
Thescelosauři byli tedy poměrně robustně stavění dinosauři, což ostatně plně odpovídá aktuální představě o jejich způsobu života. Autoři odborné práce, David Button a Lindsey Zannová, využili počítačovou tomografii a speciální software pro přesnou rekonstrukci chybějících částí mozkovny, která se vinou fosilizačních procesů i vyprošťování fosilie z horniny nedochovala zcela kompletní a ve své původní podobě. Mimo jiné takto zjistili, že Thescelosaurus neglectus byl schopen uslyšet jen asi 15 % rozsahu zvuku, který vnímá člověk a pouhé 4 až 7 % rozsahu, který vnímají kočky a psi.
Velmi špatně tito dinosauři slyšeli zejména krátké zvukové vlny s vysokým tónem, to ale není všechno. Zajímavé je, že naopak poměrně dobře dokázali vnímat hluboké tóny, které podle výzkumů z minulého desetiletí vyluzovali největší a nejnebezpečnější predátoři v jejich ekosystémech. Řeč je samozřejmě o děsivém „mručení“ dospělců druhu Tyrannosaurus rex.
Ačkoliv thescelosauři nejspíš nebyli jejich hlavní cílenou kořistí, tyranosauři si na případném zraněném nebo zesláblém býložravci, neschopném včas uniknout, nepochybně rádi pochutnali. Relativně robustní thescelosauři nebyli příliš rychlými běžci, jejich včasný únik do podzemního doupěte tak pro ně mohl být dokonce jedinou šancí na záchranu. Pokud totiž na tohoto býložravce zaútočil například rychle běhající pozdně juvenilní nebo subadultní jedinec tyranosaura (řekněme o délce 4 až 7 metrů a hmotnosti v řádu stovek kilogramů), neměli pravděpodobně žádnou jinou možnost, jak uniknout.
Ale zpět k ptakopánvému „norujícímu“ dinosaurovi. Jeho encefalizační kvocient, tedy relativní velikost mozku poukazující nepřímo na míru inteligence, nebyl příliš vysoký. I samotný obří teropod T. rex byl výrazně inteligentnější, podobně jako například další jeho současník, kachnozobý dinosaurus rodu Edmontosaurus.
Vědci se ptají, zda byl tyranosaurus chytřejší než šimpanz |
Naopak společným znakem tyranosaura a thescelosaura byly extrémně velké čichové laloky v mozku, které by z obou pozdně křídových dinosaurů udělaly více než důstojné soupeře mysliveckých psů. Thescelosaurus měl navíc schopnost dokonalé orientace a dlouhodobého stabilního udržování své pozice a tělesné polohy v trojrozměrném prostoru. Právě tato schopnost spolu s anatomickými dispozicemi i potvrzeným faktem, že jeho předkové dokázali vyhrabávat nory, nám velmi jasně napovídá, že Thescelosaurus byl aktivně „hrabavým“ tvorem.
Sama Lindsay Zannová, která je jednou z nejúspěšnějších vědkyň, zabývajících se v současnosti druhohorními dinosaury, vidí v tomto výzkumu ještě další potenciál. O chování drtivé většiny dinosaurů totiž prakticky vůbec nic nevíme a výzkum jejich mozkoven spolu s rekonstrukcí různých částí mozku by nám mohl v budoucnu ještě mnoho informací o desítkách či stovkách dalších druhů odhalit. A samotný Thescelosaurus neglectus (jehož druhové jméno znamená v latině „přehlížený“ či opomíjený“), by do budoucna pro paleontology už zdaleka tolik „opomíjeným“ druhem dinosaura být nemusel.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
