Na 17. listopad připadá kromě výročí počátku české sametové revoluce i jedno další malé výročí. V roce 2009 v tento den vypukla aféra nazvaná Climategate. Unikly e-maily předních světových vědců zabývajících se klimatem, které nasvědčovaly, že jejich přístup k pravdě byl v mnoha případech velmi neobjektivní. Neznámá osoba tehdy vypustila zprávy získané ze serverů klimatologického výzkumného střediska Climate Research Unit (CRU) na Východoanglické univerzitě na jeden ruský server.
O dva roky a několik dní později se situace opakuje. V úterý 22. listopadu se na ruském serveru sinwt.ru objevil soubor s textem dalších tisícovek e-mailů z CRU. Soubor byl dostupný z této stránky, ale už ve středu byl stažen. Najít ho ovšem můžete na řadě dalších míst internetu. Stačí do vyhledávače zadat výraz FOIA2011.
E-maily jsou zřejmě pravé. Jeden z hlavních aktérů aféry, americký klimatolog Michael Mann, potvrdil, že e-maily s jeho jménem, obsažené v souboru, "vypadají", že jsou psány jeho rukou, i když si nemůže být jist, jestli to platí u všech. Východoanglická univerzita prohlásila, že zatím nemůže kvůli rozsahu souboru jeho pravost potvrdit, ale ani ji nepopřela.
Durban jako Kodaň
Stejně jako před dvěma lety, byl i tentokrát únik dat naplánovaný tak, aby se dostal na veřejnost v době, kdy se chystá politické jednání ke klimatickým otázkám. V roce 2009 to bylo naprosto neúspěšné jednání v Kodani. Letos to bylo těsně před jednáním v jihoafrickém Durbanu.
Nově zveřejněné zprávy byly zkopírovány současně s dříve zveřejněnými zprávami. A stejně jako minule jich autoři úniku zpřístupnili pouze část. Přístupný je text pěti tisíc zpráv, zbylých 220 tisíc je chráněno heslem. To prý zveřejněno nikdy nebude, tvrdí osoba či osoby skrývající se pod přezdívkou "Foia", které texty zveřejnily. (FOIA je zkratka výrazu Freedom Of Information Act, tedy zákon o svobodném přístupu k informacím).
Některé zprávy jsou editovány. Zásahy byly prý minimální, tvrdí autoři úniku a jsou v textu vyznačeny. Vzhledem k rozsahu nezveřejněného textu je však těžké určit, zda byly všechny zásahy citlivé a zda některé e-maily nejsou vytrženy z kontextu.
Jedna změna proti minulosti tu ovšem je. "Foia" tentokrát k e-mailům přidali vlastní prohlášení, ve kterém odhalují své motivy. Ke zveřejnění zpráv je prý vede nesouhlas s výdaji na omezení produkce skleníkových plynů. Podle jejich tvrzení by státy světa musely do roku 2030 investovat do energetických technologií 37 bilionů dolarů, které by bylo lepší vynaložit účinněji. Třeba na pomoc 2,5 miliardě lidí na Zemi, kteří žijí za méně než dva dolary na den.
Co je v nich?
Pod prohlášením FOIA zveřejněném na internetu následuje výběr několika e-mailů, které zřejmě autoři považují na nejtřeskutější. Obsahuje například větu od "Wilsona" (zřejmě Rob Wilson z britské Univerzity sv. Ondřeje): "Co když se ukáže, že změna klimatu je jenom několik desítek let trvající přirozená fluktuace? To nás nejspíše zabijí." (Taková představa je možná například v případě, že by klima bylo málo citlivé na změny množství oxidu uhličitého v atmosféře.)
I v dalších e-mailech, které se neobjevují ve výběru provedeném autory úniku, se objevují výrazy osobních pochybností. Například jeden z členů týmu, klimatolog Keith Briffa, vyjadřuje v e-mailu ze září 2003 obavy, zda Michael Mann a Phil Jones nejsou otázce oteplování příliš osobně angažováni a jsou ochotni věnovat se něčemu jinému než tvrdohlavé obraně svých starších prací a výsledků.
Tým z CRU a jejich spolupracovníků byl podle všeho tvrdohlavě soustředěný na obranu svých pozic a jeho členové se cítí být ve válce se svými odpůrci z řad klimaskeptiků. Phila Jonese například v jednom z e-mailů irituje, že jeho nejsou a aktivní akademici publikují spíše na svých blozích než v oficiálních časopisech. (Přitom jeho další kolegové z týmu v jiných zprávách upřímně říkají, že tyto blogy pravidelně čtou.)
Na první pohled se zdá, že e-maily potvrdí i další trendy z prvního kola Climategate. V některých případech vědci z CRU upravovali metodologii svých prací tak, aby výsledky lépe odpovídaly jejich přesvědčení. Z některých zpráv je také zřejmé, že zúčastnění vědci patrně překračovali vědecké etické hranice při prosazování svého názoru.
Jednotliví členové si například (znovu) v e-mailech vyměňují informace, které vědecké články z oboru klimatologie v současné době recenzují pro různé odborné časopisy. Pro zajištění nestrannosti vědeckého bádání je přitom klíčové, aby odborníci, kteří studie před zveřejněním posuzují, zůstali v anonymitě a nemohli být samotným autorem (nebo svým vztahem k němu) ovlivněni.
Někteří z členů týmu (hlavně Michael Mann, v menší míře Phil Jones) vypadají v mnoha ohledech spíše jako schopní organizátoři a marketingoví odborníci. Texty vzbudily otázku, zda citovaní vědci jsou skutečně odhodláni zjistit pravdu, nebo se snaží za každou cenu jen podpořit svůj pohled na věc.
A co z toho bylo?
Oficiální vyšetřování provedené pro "prvním kole" Climategate, které provádělo několik různých institucí, od Východoanglické univerzity po britský parlament, skončilo očištěním všech účastníků skandálu. Instituce nezjistily žádná závažná porušení vnitřních předpisů, a už vůbec ne podezření z trestných činů. Ale i závěry komisí byly kritizovány, a to často mnohem nevybíravěji než to shrnuje poměrně výstižně stránka české Wikipedie na téma Climategate: "Kritici namítají, že tyto komise nebyly nezávislé a byly jmenovány právě těmi, kteří mají být vyšetřováni."
Climategate z roku 2009 tedy skončila zdánlivě do ztracena. Přesto lze asi říci, že v očích veřejnosti prohráli klimatologové, kteří přišli o pověst nestranných a bezúhonných odborníků. (Přesto, že objektivně jde v Climategate o komunikaci několika málo osob, která není nutně přímým odrazem obecné situace v oboru.)
Aféra samozřejmě příliš nepřispěla ke kultivaci veřejné debaty kolem klimatu, i jejím přičiněním však přece jen došlo k mírnému pokroku v některých oblastech. Zlepšila se například přístupnost klimatologických dat, takže zkontrolovat řadu údajů si nyní může každý s dostatečnými znalostmi a nemusí být členem klimatologického nebo jiného klubu.
Jiná doba
Letošní pokračování skandálu, tedy Climategate 2.0, jak se nazývá v blogosféře, ovšem přichází do jiné situace. Například teorie o spiklenecké povaze vědy o klimatu jako takové, kterým aféra dala vzniknout, nelze prostě brát už ani trochu vážně. Už proto, že Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) evidentně není hlásnou troubou Manna, Jonese a dalších aktérů Climategate.
Letos 18. listopadu zveřejnil IPP předběžné znění některých částí své další zprávy, jež se sice bude ještě měnit, ale která hovoří o budoucnosti klimatu velmi opatrnými slovy. Podle ní zřejmě není vliv člověka na klima tak výrazný, jak se myslelo, a není například jasné, jestli jím způsobené změny zvýší nebo sníží počet přírodních katastrof. Není to dáno tím, že by klimatologové jen tak z ničeho nic převlékli kabát, v mnoha ohledech také víme více. (A často více víme, že mnoho nevíme.)
Na politické frontě současně pomalu upadají v zapomnění velké celosvětové plány na kontrolu emisí skleníkových plynů, které vzbuzovaly největší kontroverze. Příčinou je především neúspěch kodaňského jednání v roce 2009, k němuž svou trochou přispěla i Climategate. Mnohem větší váhu ovšem měly hlasy ekonomicky rostoucích zemí (Číny, Indie a Brazílie), jejichž podíl na emisích oxidu uhličitého prudce stoupá a které se nechtějí omezovat zaváděním drahých opatření proti skleníkovým plynům. Loňské jednání v Cancúnu trend potvrdilo. Známý Kjótský protokol tak pomalu hyne na úbytě a v roce 2012 téměř jistě sejde ze světa úplně.
Změnila se i nálada veřejnosti ve vyspělém světě, u které má "boj s klimatem" podstatně menší podporu. (I proto, že vyspělý svět čeká nyní především boj s dluhy.) A tak i když je stále téměř jisté, že svět se otepluje, s čímž souhlasí i rozumní "skeptici", tato otázka už nás tolik nepálí. Climategate 2.0 tak bude mít nejspíše krátký život.
