Tak trochu jako v biblickém příběhu o Jonášovi a velrybě si mohl připadat jeden druh vodního hmyzu z čeledi vodomilovitých (Regimbartia attenuata), který si vědci vybrali pro své pokusy. V bibli se neříká, kterým otvorem velryba Jonáše vyvrhla, u tohoto hmyzu však odborníci popsali, jeho cestu trávícím traktem.
Výzkum, který probíhal na univerzitě v japonském Kóbe, se zabýval únikovým chováním kořisti, na níž měl zálusk skokan černoskvrnný (Pelophylax nigromaculatus). Většina podobných studií se zabývá zkoumáním toho, jak se hmyz a další potrava těchto obojživelník snaží vyhnout kontaktům s jejich predátory, v tomto případě to ale bylo jinak.
Vědci k objevu dospěli, když zkoumali obranu hmyzu proti žabám, kterým byly poskytnuty různé druhy hmyzu. Studie popisuje podávání dospělých jedinců (3,5-5 mm) Regimbartia attenuata mladým i dospělým skokanům.
Stalo se tak vůbec poprvé, že byl tento způsob úniku kořisti popsán a natočen. A tak zatímco Jonáš se několik dní ve velrybě modlil, náš brouk hledal aktivně cestu ven. Předem to nešlo, a tak se musel vydat na cestu přes žaludek a střeva.
Vlevo nahoře na obrázku (a) je brouk druhu Regimbartia attenuata z čeledi vodomilovitých (Hydrophilidae). Vpravo nahoře (obrázek b) je skokan černoskvrnný. Na sekvenci snímků (c) pak vidíte jeden aspekt interakce těchto dvou druhů: stejného brouka jak po průchodu trávicím traktem skokana kloakou uniká ven.
Nejrychlejšímu spolknutému broukovi trval průchod celým trávicím traktem šest minut. To byla ovšem výjimka, většina z 15 brouků v experimentu vyšla z těla skokanů po jedné až šesti hodinách od pozření. (Jeden Regimbartia attenuata cestu nepřežil vůbec a vyšel mrtvý.) „Ačkoli jsou dospělí brouci žábou snadno pozřeni, u spolknutých brouků jich bylo po jídle vyloučeno do 6 hodin (0,1–6,0 h) devadesát procent překvapivě stále žilo,“ popisují vědci zjištění ve studii.
Právě délka pobytu v jícnu, žaludku, tenkém a posléze tlustém střevě predátora je pro přežití kořisti důležitá. Čím kratší dobu uvnitř zůstává, tím větší je šance na přežití. Navíc se nemůže pasivně spoléhat na trávící trakt, ale musí aktivně sama nalézt cestu ven.
Vědci i tento fakt experimentálně ověřili, když našemu hmyzu zalili nožičky do vosku, aby je nemohl použít. V tomto případě se mu uniknout nepodařilo a skokan jej využil jako svou potravu. Trávil jej přitom v rozsahu od 38 do 150 hodin.
Pravděpodobná cesta brouka druhu Regimbartia attenuata tělem obojživelníka. Na snímku k ilustraci posloužil trávicí trak skokana černoskvrnného. Na konci cesty brouk zřejmě stimuluje svěrače žáby a vyvolá reflex, který způsobí uvolnění svěrače, tj. defekaci.
Je jasné, že tímto způsobem může hmyz uniknout pouze z těla dravce, který svou potravu nežvýká, ale zcela pozře, a tím ji nechá po určitou dobu žít ve svých útrobách.
Pro samotnou žábu cesta tohoto brouka skrz tělo nezůstává bez následků. Žáby se obvykle nevyprazdňují brzy po jídle. Podle vědců tak tento hmyz podporuje vylučování žab, aby usnadnil svůj únik. To proto, že svěrač není volně průchozí. Vědci vyzkoušeli, zda dokáže brouk vyvolat vylučování i u dalších čtyř druhů žab, což se potvrdilo.
Tento objev není jediný, který popisuje únikové chování kořisti, výjimečně některá zvládne přežít bez pohybu a je pasivně vyloučená s trusem. Jiná má zase strategii poslední záchrany v tom, že vyloučí v těle predátora toxické látky, které ho donutí ji vyzvrátit. Každopádně je třeba zopakovat, že tato práce vůbec poprvé popisuje aktivní chování živočicha, který se snaží projít celou trávicí soustavou.
Pokud si budete chtít podobný experiment vyzkoušet sami, budete se muset vydat do Asie, kde se tento druh hmyzu vyskytuje hojně na rýžových polích.
