V páté třídě už jsem rozeznal Boeing 727-100 od Boeingu 727-200 podle tvaru gondoly středního motoru v místě vstupu vzduchu (první byla oválná, druhá kulatá). Ve svém pokoji nebo u velkého stolu v jídelně jsem trávil dlouhé hodiny zkoumáním map leteckých cest a letových řádů aerolinek Pan Am, Aeroflot, Lufthansa a British Airways a nazpaměť jsem se učil jména zahraničních velkoměst, do nichž létaly jejich linky. Znal jsem loga i barevné provedení flotily všech významných leteckých společností (a také mnoha nevýznamných) a uměl jsem je po paměti nakreslit pastelkami. Tak jsem zároveň získával znalosti ze zeměpisu i o letectví.
Tato slova hned z úvodu knihy „Zeptejte se pilota“, z pera autora Patricka Smithe, jsem si vybral záměrné. Důvěrně totiž znám ten pocit, kdy se od dětství mimoděk seznamujete se světem letecké dopravy a přitom netušíte, že jde o uštknutí na celý život. Když se ze zájmu stane profese, zůstane vám po jejím skončení do hloubi duše vepsaná zkušenost, od které se už nikdy neodpoutáte. I když se na letadla dívám jako na pohybující se cíle (autor článku je řídícím letového provozu - pozn. red.), s Patrickovými pocity se dokážu ztotožnit.
Zeptejte se kteréhokoli pilota, kdy se v něm probudila láska k létání, a odpověď bude téměř vždy směrovat do raného dětství – a k pocitům nevýslovné, hluboce zakořeněné spřízněnosti. V mém případě to rozhodně platí, píše o sobě Patrick Smith a na jiném místě pokračuje.
Vzpomínám si, jak jsem při jednom ze svých prvních letů seděl u okýnka Boeingu 727, těsně za křídlem, a jak se během klesání začalo celé křídlo rozkládat. Velké, trojdílné klapky se vysouvaly dolů, spoilery se třepotaly a odklápěly, jako by mávaly, a sloty se nastavily do polohy pro klesání. Bylo na tom něco téměř magického, skrz střed křídla bylo vidět dolů na zem, jako kdybych se díval přes kostru nějakého vypreparovaného zvířete, a škvírami mezi vysunutými klapkami jsem pod sebou mohl pozorovat ubíhající domy a stromy.
Vsadím se, že každý z vás se během cestování letadlem dostal do situace, kdy měl jeho let zpoždění a vy jste přemýšleli nad tím, zda důvody, které jsou vám předkládány, jsou ty pravdivé. S každou další pochybností však na místo odpovědi přichází téměř exponenciální nárůst otázek. Letecká doprava je velmi komplexní činnost založená na konání jednotlivců, profesionálů, kteří o sobě vědí jen na dálku, přesto hrají v jednom týmu a navíc podle přísných pravidel. Dominový efekt je v případě jednoho pochybení nasnadě.
Kniha Patricka Smithe, kterou v tyto dny vydává nakladatelství Grada, přináší pohled na letectví v takové šíři a souvislostech, které tu český čtenář ještě nikdy neměl možnost zaznamenat. Nečekejte však suchopárné čtení, neboť Patrickovy punk-rockové magazíny a sbírky poezie vydávané svépomocí v osmdesátých a devadesátých letech 20. století jsou považovány za jedny z nejbizarnějších literárních počinů, jaké kdy vzešly z pera rodáka z Revere ve státě Massachusetts.
Patrick Smith začal navštěvovat kurzy leteckého výcviku, když mu bylo čtrnáct let. První práci u letecké společnosti získal v roce 1990, kdy byl najat na pozici druhého pilota patnáctimístných turbovrtulových letounů s platem 850 dolarů měsíčně. Od té doby pilotoval jak nákladní, tak osobní letadla na vnitrostátních i mezinárodních linkách.
V současnosti je pilotem dopravních letadel a autorem stránek www.askthepilot.com. Deset let také přispíval do internetového magazínu salon.com sérií článků o letecké dopravě, která nesla název Ask the pilot. Některé tyto sloupky byly použity i v této knize.
Patrick Smith byl dosud hostem více než dvou set rozhlasových a televizních pořadů a jeho názory jsou pravidelně citovány v médiích a tištěných publikacích po celém světě. Ve svém volném čase hodně cestuje, navštívil už více než sedmdesát zemí světa.
Když slyším řev leteckých motorů, občas se mi vybaví pláž. Nepředpokládám, že by vám to dávalo smysl – pokud jste v dětství nebyli posedlí letadly jako já a netrávili jste každé léto na pláži, nad níž přelétala letadla krátce před přistáním na velkém letišti. Můj příběh se odehrával ve druhé polovině 70. let na pláži Revere, která leží severně od Bostonu. Dodnes si všechny vybavím: Boeingy 707 a L1011 v barvách TWA, ještě ve starém designu s dvojitým glóbem. DC8 a DC10 United Airlines v barevném provedení ze sedmdesátých let 20. století. DC8 a Boeingy 747 v barvách Flying Tigers. DC9 a BAC111 v barvách Allegheny Airlines. Boeingy 727 Eastern Airlines, kterým se říkalo „Whiperjets“ (šeptající letadla) a jejichž zvuk připomínal všechno možné, jen ne šepot. Letouny aerolinek Braniff, Piedmont, Capitol a Seaboard World, TAP, North Central, Zantop a Trans International. Na regionálních linkách tehdy ještě nelétala proudová letadla, jejich rozmach přišel za deset, možná i více let.
Co obsahují tajemné černé kufříky a další otázky a odpovědi
Kniha je vhodně členěna do sedmi hlavních kapitol – Pravda o letadlech, Zdroje nepříjemných pocitů, Létání jako zdroj obživy, Na cestě, Co vzlétne nahoru...musí klesnout dolů, Aerolinky, které milujeme i nenávidíme. Každá z kapitol má pak pod sebou až dvacet tematických otázek a odpovědí.
Dozvíte se tak například, zda lze s Boeingem 747 provést výkrut, kolik letadlo stojí a co je na něm nejdražší, co se stane, když jej zasáhne blesk, a jak silný účinek má střih větru. Jak velká rezerva paliva musí v letadle být? Jak blízko, a přitom bezpečně se mohou letadla ve vzduchu minout? Určitě vás bude zajímat, zda se za letu vypouští obsah toalet, či máte-li se znepokojovat, když pilot před letem provádí vnější prohlídku letadla?
Napadlo vás někdy jakou rychlostí se letadlo pohybuje, když se zvedá ze země? A jak může celý automatizovaný systém zkolabovat, když se počasí zhorší? V knize najdete odpověď i na otázku jakým způsobem a proč pilot komunikuje se zemí, proč letadla nelétají přímo a k čemu slouží neviditelné letové cesty? Co obsahují tajemně působící černé kufříky, které s sebou piloti vláčí do kokpitu? Jaké jsou rozdíly v létání u nákladové společnosti oproti létání s cestujícími?
Myslíte si, že piloti sami snižují obsah kyslíku v kabině pro cestující, aby byli poslušnější? Jaké důvody mohou vést k vypouštění paliva za letu? Jak velká je pravděpodobnost srážky letadel ve vzduchu vzhledem k tomu, jak hustý je letecký provoz? Jaká je šance, že s letadlem dokáže přistát někdo jiný? Jak se změnilo létání po 11. září 2001?
Možná vás také bude zajímat, zda mají čísla letů nějaký systém? Víte, jaké jsou nejdelší lety bez mezipřistání? Víte, proč se někdy nasazují dálková, velkokapacitní letadla na krátké linky? Všimli jste si, že některá letadla nesou pod pilotními okny jméno jako je tomu u lodí? Tušíte, jaký byl vliv letadel v umění, hudbě a ve filmu?
Vystavovat čtenáře mé vlastní básnické tvorbě pravděpodobně není dobrý nápad, ačkoli přiznávám, že jsem napsal pár básní, které si můžete na vlastní nebezpečí vyhledat Googlem. K mistrovským skvostům s volným veršem mě možná inspiroval kontrolní seznam povinných úkonů v pilotní kabině:
Přepínač nastavení stabilizátoru, normální.
Přepínač generátoru APU, vypnutý.
Izolační ventil, uzavřen.
Automatické brzdy... maximum
Zkrátka, Patrick Smith je profesionální pilot s literárním talentem, který však čtenáře nepolíbené světem s vůní kerosinu neutápí v leteckém žargonu.
Díky této kombinaci se o letecké dopravě dozvíte i to, na co by vás ani nenapadlo se zeptat, a ještě se u toho pobavíte.
Pilotovat nahý?
V roce 2003 byli propuštěni dva piloti společnosti Southwest Airlines, protože letěli „na adama“. Nevím přesně, co se tehdy stalo, a měl bych se pravděpodobně zdržet názoru, protože u podobných příhod obvykle bez širšího kontextu dochází ke značnému zkreslení. Pro vaši informaci jen dodám, že já jsem se nikdy během letu nesvlékal do naha. Vlastně až na jednu výjimku.
Bylo to v létě roku 1995 a středozápadem Ameriky se šířila vlna nesnesitelných veder. Tehdy jsem pracoval v Chicagu jako první důstojník letounu ATR72 s kapacitou 64 míst.
V Evropě vyráběné letadlo ATR je sofistikovaný stroj, ale ve všech těch drátech a trubkách páni inženýři jaksi zapomněli na klimatizaci. Mrňavé průduchy ventilace vyfukují skomírající pramínky vlažného vzduchu. Právě v ten den se nad letištěm O‘Hare vznášel opar extrémně horkého vzduchu a teplota se vyšplhala přes čtyřicet stupňů.
Seděl jsem už v pilotní kabině, dokončoval jsem předletovou kontrolu a čekal na kapitána. Bylo takové vedro, že každý sebemenší pohyb byl velmi namáhavý. Tak jsem si sundal košili a kravatu. Košile pilotů, šité převážně z polyesteru, jsou nepohodlné i za perfektních klimatických podmínek. V tom šíleném vedru se promění v drátěnou košili. Také jsem si vyzul boty. Pak přišel kapitán. Velký, pomalý chlapík kolem padesátky, kterého jsem nikdy předtím neviděl.
Vstoupil do pilotní kabiny, kde našel prvního důstojníka zbroceného potem, dehydrovaného a oblečeného pouze do kalhot a sluchátek Sony. Nejdřív nic neříkal. Pak se posadil, otočil se ke mně a klidně se zeptal: „Oblečete si tu košili, že?“ Odpověděl jsem mu, že se obleču, jakmile venkovní teplota klesne pod pětatřicet stupňů. Navrhl jsem, že si obleču tričko, ale jediné, které jsem v příručním zavazadle našel, bylo triko z turné kapely Hüsker Dü s nápisem Metal Circus – artefakt z roku 1983. Bylo stejně umazané a vyšisované jako rozžhavená obloha nad Chicagem. „No tak dobře,“ řekl kapitán. „Ale ať vás nikdo nevidí.“ A tak jsem letěl do půl pasu nahý celou cestu do Lansingu a zpět.
