Při vylodění v Normandii zahynulo 20 tisíc civilistů. Víc než Spojenců

Invaze spojeneckých vojsk do nacisty okupované Evropy začala 5. června 1944. Bezprecedentní vojenskou operaci od počátku provázely zmatky na obou stranách. Díky kvalitní přípravě, letecké podpoře a mnoha jednotlivým hrdinstvím se ale dnes Den D považuje za začátek konce války.

Den D (2. část) | foto: BBC

Vyloděním v Normandii ráno 6. června 1944 započalo spojenecké tažení, které nakonec vedlo ke kapitulaci Německa a konci druhé světové války v Evropě. Pečlivě plánovaná akce je dodnes největší invazí v dějinách, do okupované Francie se ten den vydalo na dvě stě tisíc spojeneckých vojáků. Zvláště první invazní vlny ale na plážích prožily krvavý masakr. 

Spolupracujeme s Českou televizí

Dvoudílný dokument "Vylodění - Den D" sledujte na ČT1

Česká televize uvádí dokumentární film o spojenecké invazi v Normandii. Dvoudílná dokumentární rekonstrukce tohoto dne ukazuje pravdivé příběhy těch, kteří přežili Den D. "D-Day (Man and Machines)" natočila BBC v roce 2007.

První díl dokumentu uvidíte dnes (v úterý 7. 4. 2009) od 20:00 na ČT1.

Více na stránkách České televize

První díl dokumentu: Příprava a informační válka

Dokument BBC si neklade za cíl poskytnout o invazi komplexní přehled. Spíš se soustředí na jednotlivé epizody, příběhy jednotlivých lidí. Jejich význam podtrhují dokumentární rekonstrukce i vzpomínky žijících účastníků.

Vylodění v Normandii, tzv. Den D, sestávalo ze dvou hlavních, na sebe navazujících fází. V té první seskákaly stovky mužů na území okupované Francie, aby se seskupily a vyřadily z činnosti německé baterie, připravené ostřelovat pláže. Neúspěch této operace by měl za následek obrovské ztráty, proto se mělo vylodění uskutečnit až poté, co dostanou lodě signál o úspěchu první fáze.

První fázi přitom provázely nečekané nezdary. Zatoulala se velká část beden s municí a stovky mužů zmizely neznámo kam. "Podplukovník Otway v tu chvíli vypadal, jak to jen popsat? Ztuhnul, z tváře se mu vytratila barva a byl celý nesvůj," vzpomíná veterán Jefferson. "Pak mi řekl: ‚Jděte támhle, to je rota C.‘ Rotu C přitom tvořili tři muži. To se mi zdálo docela málo."

Plukovník Otway, který nařídil útok na německé bunkry navzdory tomu, že měl necelou čtvrtinu mužů oproti plánu, vysvětluje: "Mohl jsem si vybrat: vzdát to anebo začít. Snesl bych ty pohledy? Aby si na mě ukazovali prstem a říkali: On to vzdal? Ne. Rozhodl jsem, že půjdeme. A šli jsme." Výsadkáři překročili umělé bariéry a vrhli se proti opevnění.

"V půl páté ráno mi rotný z napadené pevnosti ohlásil, že do pevnosti pronikli výsadkáři a bojuje se zblízka," vypráví Raimund Steiner, tehdy důstojník na vedlejší německé pevnosti, o prvním náznaku invaze. "Pak útočníci vhodili do větracích šachet fosforové granáty. Buskoty volal, že se tam udusí. Slyšel jsem, jak někdo kleje, jiný se zase modlil. Poslouchal jsem, jak zápasí se smrtí, a najednou povídám: ‚Vydržte, dostanu vás z toho.‘ Ve skutečnosti jsem však neměl, jak bych jim pomohl."

Německé velení mělo tu noc o starosti postaráno. Stovky výsadkářů, proti kterým poslali jednotky, se ukázaly býti pouhou zástěrkou. Na padácích se k zemi snesla armáda figurín. Němci nemohli nebo nedokázali vyhodnotit, kde se vede skutečný útok, a hlavní vedení odmítlo uvolnit posily.

Vylodění

"A pak jsem uviděl lodě. Tyčily se nad vodou. Připadalo mi, že se na mě sune neprostupná zeď...," líčí Steiner vylodění z německého pohledu. "A potom to začalo. První křižník zahájil palbu. Ostřeloval pláž, která byla v ranním šeru zřetelně vidět."

Z druhého pohledu viděli pláž Omaha fotograf Robert Capa, který se vydal neozbrojen s jednou z prvních vln vojáků na pláž. Na tu, která se později ukázala jako nejnebezpečnější. Na pláži Omaha padlo v první vlně devadesát procent mužů.

Přesto proběhlo vylodění více méně úspěšně. Na plážích se nakonec podařilo prorazit obranu a vytvořit spojné body. Spojencům pomohla i nová obojživelná těžká technika vyvinutá speciálně pro invazi.

Dopis vojáka, který ostřeloval pláž Omaha

Franz Gockel a jeho dopis domů

Drahá matko, otče, bratři a sestry,

doufám, že se vám vede dobře... Dnes ráno se vylodili Spojenci. Jsou jich tisíce a tisíce... Jako obrovský mrak se blíží směrem k nám. 

Mnoho jsme jich zabili. Ale přicházejí další. Přicházejí další a další.

_{Osmnáctiletý Franz Gockel vystřílel během sedmi a půl hodiny přes deset tisíc nábojů na spojenecké jednotky vyloďující se na pláži Omaha: "Nechápali jsme to. V tom dešti kulek a navzdory těžkým ztrátám přicházeli další a další Američané."}

Francouzské válečné oběti

Strašnou kapitolu invaze v Normandii tvoří oběti na francouzském civilním obyvatelstvu. Jelikož Němci využívali civilní obyvatelstvo coby živý štít a Spojenci potřebovali vyřadit klíčové zásobovací tepny nepřítele, došlo před a během vylodění k obrovským ztrátám na životech. Další oběti byly třeba z řad odbojářů vězněných za spolupráci se spojeneckými jednotkami. V den invaze jich byly popraveny desítky.

Odbojáři povětšinou věděli o chystané invazi z rádiové relace. Někteří z nich se proto vydali pomáhat do improvizované nemocnice, která byla zřízena v těžce bombardovaném Caen. Udělal to i André Heintz, mladý Francouz, krátce po poledni.

Když vynášel krev z nemocnice na dvůr, sebral jeden z letáků, které sem shodily spojenecké bombardéry. "Pokud čtete tento leták, nalézáte se v bezprostřední blízkosti přesunujících se nepřátelských jednotek. Brzy na ně bude podniknut opakovaný útok. Okamžitě se svou rodinou opusťte cílovou oblast. Neblokujte cesty. Odejděte z města a rozptylte se po co nejširší ploše. Jděte hned, neztrácejte ani minutu."

Následující pasáž patří k nejvšednějším a přitom nejsilnějším v celém dokumentu. Mladík vyrazil zpět do nemocnice. Evakuace mnoha desítek zraněných byla nemožná. Možná, stejně jako diváci dokumentu, ani tehdy přihlížející zprvu netuší, o co mu jde. Na vysvětlování není čas. Spolu se svou sestrou (o níž se dokument nezmiňuje) pokládali rudě krvavá plátna na dvůr nemocnice. Barvu nenašli, musela stačit krev. Měli na to pouhé minuty. Pak přišel další nálet. A další... "Mysleli jsme, že je po nás," vzpomíná Danièle Clément-Heintz.

Ale díky duchapřítomnosti a obrovskému štěstí oba sourozenci přežili. A s nimi i nemocnice. Červený kříž, chráněný symbol zdravotnických zařízení, zahlédli piloti spojeneckých letadel a vyrozuměli ostatní bombardéry. Nemocnice a katedrála byly jediné velké budovy, které přežily zdrcující bombardování Caen. Později se podle Daniele ukázalo, že na ušetření nemocnice mají zásluhu i odbojáři, kteří rádiem informovali Spojence o improvizované nemocnici.

Informační válka zabrala

V Londýně mezitím Juan Pujol, dvojitý agent ve službách Spojenců, netrpělivě čekal na depeši z Německa. Informoval je totiž o chystané invazi do Normandie. Nikoli, nešlo o zradu, ale o promyšlený tah, jak zvýšit svoji důvěryhodnost v očích nepřítele. Kdyby ale jeho depeši nedostali nebo ji ignorovali, celá konstrukce by se mohla zhroutit.

"Dosud jsem neobdržel potvrzení o příjmu posledních depeší. Obávám se, že jejich závažnosti nepřikládáte dostatečný význam. Žádám o okamžité objasnění situace," píše další urgentní depeši. Do té předchozí dal dostatek detailů o chystané invazi, aby Němci nemohli mít pochyb, že je spolehlivým zdrojem. To dodalo důvěryhodnost jeho tvrzení, že Normandie je pouze zástěrkou pro větší invazi, chystanou severněji.

Dokument uvádí, že Rommel pochyboval o důvěryhodnosti tohoto zdroje, ale centrální velení mu věřilo. Až do září 1944 očekával hlavní stan invazi u Pas de Calais. Několik dní po invazi si Němci poznamenávají: "Všechny zprávy přijaté tento týden od Arabela (Garbovo německé krycí jméno) se bez výjimky ukázaly jako pravdivé a musí na ně být pohlíženo jako na vysoce hodnotné informace."

Rommel neví, zda má věřit zprávám z centra.

Juan Pujol si oddychl - svou roli v diverzní operaci sehrál na jedničku. Němci až do září očekávali "skutečnou invazi" a nebyli ochotni dislokovat své jednotky.

Garbo později začal být až příliš důvěryhodným zdrojem. Když ho Berlín požádal o informace o dopadech raket V1 a Juan nevěděl, jak dodat dostatečně důvěryhodné informace, aniž by ohrozil životy Angličanů, sehrál s MI5 fingované zatčení. Pár dní poté se opět vrátil do služby, Němcům dokonce přeposlal "pravý" dokument s omluvou Britů za justiční omyl.

Po válce unikl Pujol nechtěné pozornosti. Přesně ve svém stylu. Nafingoval svou smrt a odstěhoval se do Venezuely. Tam v roce 1988 zemřel.

Výsledek vylodění v Normandii

V devět hodin večer 6. června 1944 se do Francie přesunula šestá výsadková brigáda složená z dvou set padesáti kluzáků a dvou tisíc mužů. Ti, kdo viděli onu obrovskou sílu přistávat, věděli, že Spojenci toho dne vyhráli.

Za čtyřiadvacet hodin na francouzskou půdu dopravili 156 tisíc vojáků a 20 tisíc vozidel. Výpady do vnitrozemí jim nevyšly zcela podle plánu. Jedno však bylo jisté: invazní jednotky se ve Francii pevně uchytily. Následující německý protiútok byl perný, ovšem nedokázal již Spojence zastavit. Dobyté předmostí bylo zpočátku velmi zranitelné. Němci stále mohli povolat silné zálohy rozmístěné v ostatních částech země. Protože se ale domnívali, že to není hlavní útok, nepovolali veškeré jednotky, které povolat mohli.

Cena za vítězství však byla vysoká. Dvanáct tisíc padlých na straně Spojenců a sedm tisíc na straně Němců. Během spojeneckého bombardování zahynulo přes dvacet tisíc francouzských civilistů. Pro obyvatele Caen a okolí je tato oběť dodnes v živé paměti.

Franz Gockel, jeden ze dvou kulometčíků, kteří přežili útok na pláž Omaha, řekl: "Vždycky jsem říkal, že jsem se během útoku hodně modlil. Jeden z Američanů, nyní můj přítel, mi řekl: ‚My se taky modlili.‘ Tak jsme se všichni modlili a navzájem se zabíjeli."

Dokument končí citací z dopisu na rozloučenou. Zanechal ho po sobě obyvatel města Caen, kterého bombardování uvěznilo pod sutinami a pomoc se k němu nedostala včas: "Je strašné umírat po tak dlouhém čekání na svobodu. Přesto jsem si vědom, že moje smrt přispěje k osvobození mnoha dalších. Ať žije Francie. Ať žijí Spojenci."

Zdroje a další odkazy:

• Fotograf Robert Capa (anglicky)
• D-Day: oficiální materiály US Army (anglicky)
• Vzpomínky na invazi (BBC, anglicky)
• Invaze - podrobná historie (anglicky)
• Útok přes kanál (anglicky)