PZL I-22 Iryda, rok 1995
Po druhé světové válce obnovovaný polský letecký průmysl navázal na svou bohatou tradici z let meziválečných. Podobně jako v sousedním Československu byly jeho základy položeny v těsném časovém závěsu po vyhlášení samostatnosti, a to ve formě dílen na opravu letadel zděděných z první světové války. Nástup vlastních konstrukcí letadel tam ovšem nebyl tak rychlý jako u nás, kdy toto zpoždění musíme připsat na vrub polsko-sovětské válce (1919–1921).
Opusťme však „raný pravěk“, do druhé světové války už polská výroba letadel vlastních konstrukcí zajistila kompletní vybavenost polské armády bojovými letadly, byť nad jejich kvantitou a kvalitou nestačí ani přimhouřit oko. A podobně jako u nás, bylo třeba výkonnější motory řešit importem, resp. licenční výrobou.
Lídrem v oboru výroby letadel v Polsku se stal podnik PZL (Państwowe Zakłady Lotnicze). Z jeho produkce zmiňme především stíhačky PZL P.7 a PZL P.11 (kde „P“ odkazuje na konstruktéra Zygmunta Puławského). V době vypuknutí války mělo polské letectvo 130 stíhaček PZL P.11 a k tomu ještě tři desítky starších PZL P.7, po třech až čtyřech desítkách těchto strojů se nacházelo v leteckých opravnách a výrobním závodě v momentálně neletuschopné kondici nebo rozpracovaném stavu. Z celkem 134 vzdušných vítězství dosažených v září 1939 polským letectvem jich bylo 125 vybojováno na PZL P.11. S německými Messerschmitty Bf 109 se ovšem polské stíhačky nemohly vůbec srovnávat, stodevítky tak zaujímají v jejich skóre pouze zlomkové množství. Z produkce stejného podniku potom pochází i nejmodernější v sérii vyráběný polský předválečný letoun, střední bombardér PZL.37 Łoś.
Stíhačky PZL P.11 tvořily páteř - byť slabou - polského letectva v září 1939.
Dvoumotorový bombardér PZL.37 Łoś byl v září 1939 nejmodernějším strojem ve výzbroji polského letectva.
Ve velkých počtech se ve 30. letech v Polsku vyráběly především cvičné a sportovní hornoplošníky RWD-8 (kolem 550 kusů, 1933 až 1939) a například také průzkumné a pozorovací hornoplošníky Lublin R-XIII (290 kusů, 1932 až 1938).
Polský letecký průmysl od roku 1945
Po druhé světové válce, kdy bylo Polsko začleněno do tzv. Východního bloku, měla tato skutečnost samozřejmě velký vliv i na tamní leteckou výrobu. Mimo jiné to znamenalo i licenční výrobu několika sovětských typů, které si teď také shrneme.
Pro mnohé může být neuvěřitelnou skutečností zahájení výroby už notně archaického víceúčelového dvojplošníku Polikarpov Po-2 (pod polským typovým označením CSS-13 a sanitní verze CSS S-13), kterého vzniklo v letech 1948 až 1955 kolem 550 kusů. Primárně se jednalo o letoun cvičný, ale úspěšně angažovaný i jako zemědělský a při mnoha dalších činnostech.
Dále to byl Víceúčelový Jak-12 s relativně velkým počtem 1 191 kusů v období 1956 až 1961. Z něho konstrukčně přímo vycházel i polský typ PZL-101 Gawron.
Především však musíme zmínit nesmrtelný víceúčelový dvouplošník Antonov An-2, minimálně řadu posledních dekád největší provozovaný jednomotorový dvouplošník na světě. V letech 1959 až 1991, plus ještě se záchvěvem v sezoně 2001/2002, vyrobili v Polsku téměř 12 tisíc An-2 řady verzí.
Antonov An-2 v zemědělské verzi
PZL M28 ve speciální patrolovací, chcete-li hlídkové verzi pro polskou pohraniční stráž
Jako poslední sovětská licence šel do Polska dvoumotorový lehký dopravní letoun Antonov An-28, který tam prodělal i další vývoj až do „westernizovaného“ typu z devadesátých let PZL M28 Skytruck/Bryza. Stroje si našly uživatele ve více než deseti zemích. Jako zajímavost můžeme zmínit asi šestnáct strojů verze PZL C-145A (evidentně americké typové označení), vyrobených v letech 2008 až 2013 a používaných nějaký čas americkým letectvem (USAF) pod velitelstvím zvláštních operací.
Mimo výše uvedených víceméně mírových, nebo alespoň ne vyloženě bojových typů, přišla řada i na stíhací migy. V letech 1951 až 1954 to bylo 227 kusů MiGu-15 (Lim-1, kde Lim znamená Licencyjny Myśliwiec / licenční stíhačka), po kterém hned následoval vylepšený MiG-15bis (Lim-2), kterého do roku 1956 vzniklo 500 kusů.
Na patnáctku se ještě hladce navázalo sedmnáctkou, bylo to 448 strojů MiG-17F (Lim-5), 130 MiG-17PF (Lim-5P), 60 stíhacích/bombardovacích Lim-5M a 110 stíhacích/bombardovacích Lim-6bis.
V roce 1964 výroba migů typem Lim-6bis v Polsku skončila, další typy – už nadzvukové od devatenáctky výše – se tam nevyráběly. Opět to souviselo s centrálním řízením výroby v některých oborech napříč zeměmi východního bloku sdruženými v RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), kdy rozhodovali soudruzi z Moskvy. Polsko se mělo soustředit na jiné kategorie letadel, pročež bylo třeba „rozumně“ nakládat s výrobní kapacitou jeho leteckého průmyslu. Ono nakonec stačilo, že si Poláci prosadili výrobu vlastního cvičného proudového stroje TS-11 Iskra navzdory tomu, že v roce 1961 vyhrálo soutěž na standardní cvičný proudový letoun pro státy Varšavské smlouvy československé Aero L-29 Delfin.
Polská skupina Bialo-Czerwone Iskry na proudových letounech TS-11 Iskra na Dnech NATO v Ostravě v roce 2018. O čtyři roky později byla skupina rozpuštěna.a vypuštěna, protože letounům vypršela životnost.
Jak už víme, Polsko zahájilo velkosériovou výrobu An-2. Jeho výroba v roce 1963 totiž v Sovětském svazu (SSSR) skončila a Polsko bylo pasováno na generálního dodavatele těchto strojů pro celý Východní blok.
Ale hlavně soudruzi z Moskvy rozhodli, že Polsko bude jedinou zemí RVHP mimo SSSR, kde se budou vyrábět vrtulníky. Zatímco výroba letounů běžela v Polsku v továrnách v Mielci a ve Varšavě ve čtvrti Okęcie, které byly obnoveny na základech továren zničených za války, tak pro vrtulníky byla určena továrna založená v roce 1951 ve městě Świdnik, která se nejprve věnovala subdodávkám na polské migy (Lim-1). Prvním vrtulníkem ve Świdniku vyráběným se stal licenční Mil Mi-1, jeho polské typové označení bylo SM-1. Vrtulníků SM-1 bylo vyrobeno více než v SSSR originálních Mi-1. Dalším vývojem už v polské režii vznikl z SM-1 modernizovaný typ SM-2.
Větší význam však měla licenční výroba dalšího typu, a to Mil Mi-2. Polsko bylo určeno jako jediný výrobce těchto vrtulníků sovětské konstrukce, respektive vrtulníků této typové řady, kdy Poláci zajišťovali i vývoj dalších verzí.
Mi-2 v barvách slovenské armády
Námořní verze polského vrtulníku W-3 Sokol dostala jméno Anakonda.
Polští konstruktéři získané zkušenosti následně zúročili při vývoji nového vrtulníku už čistě polské konstrukce PZL W-3 Sokol. Na první pohled je patrná tvarová příbuznost, ale ve skutečnosti jsou to zcela jiné vrtulníky. A zatímco Mi-2 kategorizujeme jako lehký, tak Sokol je vrtulníkem středním, i když takové kategorizace jsou ošemetné. V každém případě Sokol je o poznání vrtulníkem výkonnějším, s větší přepravní kapacitou.
Počátkem sedmdesátých let přišlo zadání dalšího úkolu: vývoj a výroba zemědělských letounů pro státy RVHP. Ostatně v zemědělské verzi vznikaly už předtím i „těžkotonážní“ dvouplošníky An-2, o lehkých Po-2 (CCS-13) ani nemluvě, ale ty toho neřádu moc neuvezly. Také u již zmíněného PZL-101 Gawron z šedesátých let (sériová výroba 1960 až 1968) bylo v zemědělské verzi 215 kusů z celkových 325 vyrobených, ale to vše se obecně váže k době před „zaúkolováním na prášky“.
Nově nastolený úkol potom v prvé řadě znamenal, že byl do Polska přesunut vývoj sovětského zemědělského proudového dvojplošníku. Tak vznikl PZL M-15 Belphegor. Tento typ se však používal pouze v SSSR, protože nikdo jiný takovou „krávu“ nechtěl.
PZL M-15 Belphegor
PZL-106 Kruk
V plus minus stejné době Poláci vyvinuli zemědělský PZL-106 Kruk. Ač se na první pohled může jevit strojem malým, není tomu tak. Je větší a hlavně má o poznání větší kapacitu kotle na distribuovanou látku než náš Z-37 Čmelák (konkrétní čísla jsou dále u stručného popisu jednotlivých typů).
Významnějším se stal následující typ PZL M18 Dromader, který známe i z našich polí, lesů a vod, i když čmelákům zde nemohl svými počty konkurovat. Konstruktéři přišli i s dalšími „velbloudími“ typy, ale u nich už úspěch v podobě sériové výroby absentoval. (Poznámka: zdánlivě nelogicky stavěná typová označení PZL M-15, PZL M18 a PZL-106 jsou platná a oficiálně zavedená.)
Dosud jsme nezmínili a v tomto článku ani nezmíníme řadu dalších letadel polské konstrukce, především sportovních a cvičných, včetně bezmotorových, protože to bychom zde byli do zítra, což asi nikdo z nás nechce. Níže si už jen v základních datech a fotograficky představíme některé vybrané typy.
PZL M-15 Belphegor
Věčně hladoví Sověti začali ve druhé polovině 60. let vyvíjet proudový práškovací letoun, aby pozvedli do nových dimenzí výnosy obilí a kukuřice. A proč proudový pohon? Protože nabízel vyšší „výkon“ a tím i větší kapacitu aplikační látky v takto poháněném stroji.
Z rozhodnutí RVHP, přesněji tedy z rozhodnutí Moskvy, byla počátkem 70. let delegována výroba zemědělských letounů, včetně jejich vývoje, do Polska. A tak i vývoj proudového zemědělského letounu byl přesunut tam a na jeho konci stanul typ PZL M-15 Belphegor. Podrobněji o něm pojednává článek na Technetu: Proudový práškovací dvouplošník z Polska. Mohl nést chemické zbraně?
PZL M-15 Belphegor
Belphegor má dvě nádrže na chemikálie umístěné mezi dolním a horním křídlem, nádrže tak tvoří mezikřídelní vzpěry. Proudový motor je situován mezi trupovou gondolou a horním křídlem.
PZL M-15 dostal jméno Belphegor podle jednoho démona majícího co do činění s nasměrováním lidí k víceméně chytrým nápadům. Zde se však uvádí, že to pojmenování letounu Belphegorem bylo kvůli vzhledu. Ale některé chytré knihy hovoří, že daný démon bývá zobrazován nejen jako ošklivá, v tváři zarostlá a rohy disponující postava mužského pohlaví, ale někdy dokonce jako nebývalou krásou oplývající žena bez jakéhokoliv ošacení. PZL M-15 je tedy svým vzhledem někde mezi těmito dvěma extrémy.
Větší průšvih však byl, že Sověti si nakonec pořídili pouze kolem 150 Belphegorů, byť původně počítali s nákupem až tří tisíc strojů. Na to, kolik práce bylo s jeho vývojem do použitelného stavu, tedy moc radosti Polákům nepřinesl.
PZL M-15 Belphegor disponoval dvojicí nádrží na chemikálie s objemem po 1 450 litrech, celkem tak mohl nést 2 900 litrů. Ve skutečnosti toho moc nenapráškoval, protože jeho provoz byl mnohem dražší v porovnání se stroji pístovými (i při přepočtu na odvedenou práci/kapacitu aplikačních nádrží) a pro sovětské létající zemědělce a jejich soudruhy z pozemní obsluhy byl technikou příliš sofistikovanou. Ze služby Sověti tento typ vyřadili již dva roky po skončení sériové výroby, přičemž řada exemplářů šla do šrotu, aniž by vůbec kdy práškovala.
V současnosti provozovaný PZL-106 Kruk jako historický letoun ve východoněmeckých barvách. Dnes platnou imatrikulaci D-FOAB vidíme pod vodorovnou ocasní plochou.
PZL-106 Kruk
Speciální zemědělský letoun PZL-106 Kruk, jehož prototyp vzlétl v roce 1973, byl do konce osmdesátých let vyroben ve více než 250 exemplářích v několika verzích. V roce 1995 byla jeho výroba obnovena, a to v turbovrtulových verzích a samozřejmě v mnohem nižší intenzitě.
PZL-106 Kruk
PZL-106 BT-601 Turbo Kruk
PZL-106 Kruk v původních pístových verzích může nést až 1 050 kilogramů aplikační látky. Kromě Polska se používal i ve Východním Německu.
PZL M18 Dromader a typy odvozené
Nejznámějším a také nejpočetněji vyrobených polským práškovacím letounem je PZL M18 Dromader. Poláci nejprve zakoupili licenci na americký Thrush S-2, který chtěli vyrábět s vlastním licenčním motorem sovětského původu. Protože tento motor poskytoval větší výkon než americký motor používaný v S-2, tak polští konstruktéři tento letoun celý překonstruovali s cílem zvýšení kapacity aplikační látky. A výsledkem se stal právě PZL M18 Dromader, tedy velbloud. Zatímco S-2 má nádrž na chemikálie o objemu 1 500 litrů, tak u M18 to je 2 500 litrů.
PZL M18 Dromader, exportní exemplář pro Jugoslávii
PZL M18B Dromader řeckého letectva
Celková výroba M18 v několika verzích se vyšplhala na 759 exemplářů. Většina byla exportována do dvou tuctů zemí, dokonce na 200 kusů do Spojených států. Export mířil i k nám – do země čmeláků – a s imatrikulací „OK-“ se objevilo celkem čtyřicet velbloudů.
PZL M18A Dromader podniku Slov-Air
Vznikly i projekty příbuzných typů, velkého velblouda M24 Dromader Super, malého M21 Dromader Mini a nejmenšího M25 Dromader Mikro. Sériová výroba ani jednoho z nich však nepřišla, přičemž M25 nebyl zhmotněn ani do prototypu.
PZL TS-11 Iskra
Prvním polským proudovým letounem se stal cvičný typ PZL TS-11 Iskra. Jeho prototyp se v roce 1961 zúčastnil soutěže na standardní cvičný proudový letoun pro státy Východního bloku, kterou ovšem vyhrálo československé Aero L-29 Delfin. S tím se ovšem Poláci nesmířili a pro vlastní potřeby vývoj TS-11 dokončili a letoun sériově vyráběli. Sériová výroba probíhala v období 1963 až 1987. Celkem bylo vyrobeno 424 TS-11 několika verzí.
TS-11 lze použít i jako lehký bitevník k útokům na pozemní cíle, ale hendikepován v této roli byl nejen slabou výzbrojí (podobně jako Aero L-29 Delfin, ale to nemělo ani integrovanou hlavňovou výzbroj). V ranějších verzích mohl nést na závěsnících maximálně 200 kg výzbroje a pro 23mm kanon v přídi se neslo pouze 40 nábojů, u pozdějších verzí to bylo maximálně 400 kg na závěsnících a 80 nábojů pro kanon.
Jediným dalším uživatelem TS-11 kromě Polska se stala Indie, kdy indické letectvo obdrželo 50 strojů verze TS-11 Iskra bis D.
Polská skupina Bialo-Czerwone Iskry na proudových letounech TS-11 Iskra na Dnech NATO v Ostravě v roce 2018. O čtyři roky později byla skupina rozpuštěna.a vypuštěna, protože letounům vypršela životnost. Akrobatická verze Iskry (značená TS-11 Iskra MR) samozřejmě postrádala 23mm kanon v přídi.
PZL TS-11 Iskra bis B
|
PZL I-22 Iryda
Iryda se měla stát nástupcem typu TS-11 Iskra. Kromě klasických cvičných verzí s omezenou možností plnění i bojových úkolů se plánovala i čistě útočná/bitevní verze (proti pozemním cílům) lehké váhy.
Oproti jednomotorovému stroji TS-11 dostal typ I-22 motory dva, též jeho hmotnost byla skoro dvojnásobná. Vývoj, započatý už v roce 1976, však trval příliš dlouho, a když přišla devadesátá léta, objevily se i politické tlaky proti tomuto typu. V každém případě požadavky armády Iryda nedokázala naplnit. Pro polské letectvo bylo určeno pouze osm strojů I-22 z celkem sedmnácti vyrobených (včetně slušné porce prototypů), ale dlouho je neprovozovalo.
PZL I-22 Iryda, rok 1986
PZL I-22 Iryda, rok 1995
PZL-130TC-II Orlik je dosud nejmodernější sériovou verzí typové řady PZL-130.
PZL-130 Orlik
PZL-130 Orlik je cvičný letoun určený pro základní i pokračovací výcvik. Vyvíjen byl v osmdesátých letech, kdy se hledal moderní předstupeň v leteckém výcviku před přechodem žáků na proudový cvičný typ TS-11 Iskra.
PZL-130 Orlik, jeden z prototypů s pístovým motorem
Prototyp PZL-130T s imatrikulací SP-WCA (sedmý letový prototyp) byl vyroben jako náhrada za první prototyp PZL-130T zničený při havárii během představení pro zástupce kolumbijského letectva.
Byť se původně pro polské letectvo počítalo s pístovým motorem, se kterým bylo vyrobeno i prvních pět letových prototypů se základním označením PZL-130, tak nakonec se rozumně usoudilo, že tím pravým řešením bude motor turbovrtulový. Jeden z pětice letových prototypů PZL-130 byl v Kanadě konvertován na PZL-130T Turbo Orlik s motorem Pratt & Whitney PT6A-25A, kdy chtěl výrobce připravit konkurenceschopnou verzi pro případný export.
Potom už následovala výroba pouze s motory turbovrtulovými, ať už to bylo ještě pár prototypů v exportní variantě či prototypy a sériové stroje pro polské letectvo, respektive jeho letecké školy. Celková produkce letounů Orlik dala devět prototypů a 50 sériových strojů. Jejich jediným uživatelem se stalo Polsko, žádný export se nekonal.
Prototyp PZL-130TM Orlik s československým turbovrtulovým motorem Walter M 601E. Jedná se o šestý letový prototyp typové řady PZL-130.
PZL-130TB Orlik
Z prototypů by nás mohl zaujmout PZL-130TM s československým turbovrtulovým motorem Walter M 601E. První sériová verze dostala označení PZL-130TB a motory Walter M601T, v letech 1992 až 1994 byla vyrobena ve 20 exemplářích. Vylepšená sériová verze PZL-130TC-I se od předchozí lišila mimo jiné použitím vystřelovacích sedaček a modernější avionikou. Stroje této verze přicházely jak z novovýroby, tak vznikaly i konverzí ze strojů verze předchozí. A později byla část PZL-130TC-I ještě konvertována na PZL-130TC-II s kanadskými motory PT6A-25C.
PZL-130TC-II
|
PZL-104 Wilga
Wilga (česky žluva, druh ptáka) je víceúčelový letoun kategorie STOL (short take off and landing / krátký vzlet a přistání), nejčastěji používaný jako sportovní, ale objevila se i verze zemědělská s 500litrovou nádrží na chemikálie. Wilgou nepohrdnou ani bezpečnostní složky, které ji mohou použít jako hlídkovací stroj, pro což je svou hornoplošnou koncepcí šikovná.
Typ PZL-104 Wilga vznikl jako nástupce licenčního Jaku-12. Prototyp se poprvé vznesl v roce 1962 a sériová výroba, která běžela nekontinuálně v několika verzích a také za postupné modernizace, byla ukončena až v roce 2008 a dala kolem jednoho tisíce exemplářů.
PZL-104 Wilga francouzského uživatele
PZL-104 Wilga německého uživatele
PZL-104M Wilga 2000. Wilga ve verzích M a s přídomkem 2000 znamená stroj silně modernizovaný. Změny se týkají nejen křídla, ocasních ploch a podvozku, ale především pohonné jednotky, kterou tvoří americký „boxer“ Lycoming.
PZL-104M Wilga 2000 polské pohraniční stráže
