Rok 1961 můžeme považovat za vcelku úrodný pro vrtulníky, které si následně časem vysloužily přívlastek legendární. V červnu se poprvé vznesl prototyp vrtulníku Mil Mi-8 (resp. „před-prototyp“ – zatím jednomotorové provedení budoucího dvoumotorového stroje) a v září, s rozpětím dvou dnů, potkalo stejné štěstí americký stroj Boeing-Vertol Chinook a opět sovětský Mil Mi-2. Z uvedené trojice je nejmenší – a to rozměrově i zásluhově – Milova dvojka, jejíž historie se v následujícím textu otevírá.
Hned na úvod si musíme udělat pořádek v přívlastku sovětský u Mi-2. Jednalo se sice o sovětskou konstrukci, ale sériová výroba probíhala pouze v Polsku, a stejně tak od určitého data i vývoj jednotlivých více i méně specializovaných verzí (tedy až na výjimky).
Prvním sovětským sériově vyráběným vrtulníkem se stal lehký Mi-1, který se zrodil v roce 1948. O čtyři roky později přišla Milova konstrukční kancelář s o poznání mohutnějším typem Mi-4. Vrtulníky to byly jednomotorové, koncepce klasické – s jedním rotorem nosným a rotorem vyrovnávacím. Srdcem základních provedení vrtulníků Mi-1 s maximální vzletovou hmotností 2 330 kg byl hvězdicový sedmiválec Ivčenko AI-26V o výkonu 423 kW, u Mi-4 s maximální vzletovou hmotností 7 800 kg hvězdicový čtrnáctiválec Švecov AŠ-82V o výkonu 1 250 kW. V dopravní variantě se do Mi-1 vešli vedle pilota dva až tři další lidé (podle verze), Mi-4 s dvou až tříčlennou osádkou mohl nést až dvanáct cestujících.
Vrtulníky Mi-1 se vyráběly licenčně i v Polsku a polská výroba Mi-1 u WSK PZL-Świdnik se nakonec stala objemnější než sovětská. Polské označení SM-1 pro tento vrtulník vycházelo ze slova śmigłowiec (pol. vrtulník). V Polsku vznikla i verze SM-2, kde zásadně modifikovaný trup umožnil zvýšit přepravní kapacitu vedle obligátního pilota na čtyři cestující.
Vrtulníky Mi-1 (v úpravě pro přepravu raněných), Mi-4 a Mi-8 v československých barvách
A potom se objevily vrtulníky Mil druhé generace, poháněné vždy dvojicí motorů turbohřídelových. Už v roce 1957 vzlétl prototyp těžkého transportního vrtulníku Mi-6 s maximální vzletovou hmotností pře 40 tun, u nejvýkonnější verze 44 000 kg. A v roce 1961 to byly již avizované Mi-8 a Mi-2, kdy ten první můžeme považovat za nástupce Mi-4 a ten druhý za nástupce Mi-1. Nové vrtulníky se vyznačovaly nesrovnatelně větší užitnou hodnotou, zkrátka Mi-2 měl o poznání vyšší výkon (ale i hmotnost) a přepravní kapacitu než Mi-1, podobně to bylo s Mi-8 a Mi-4.
Zůstaňme už u Mi-2 a posuďte sami: základní sériové verze dostaly dva turbohřídelové motory GTD 350 o výkonu po 294 kW (tj. celkem 588 kW) a v dopravním provedení se vedle jednoho pilota mohou pochlubit přepravní kapacitou až osmi cestujících, ještě pro úplnost uveďme maximální vzletovou hmotnost 3 700 kg. V porovnání s daty uvedenými výše vidíme znatelný progres.
Vznik Mi-2, testování prototypů a delegování výroby do Polska
Závazný podnět k vývoji nového víceúčelového lehkého vrtulníku přišel na základě příslušného vládního nařízení v květnu 1960. Kvůli urychlení prací některé mechanické prvky přenosu výkonu konstruktéři víceméně převzali z vrtulníku Mi-1, použili z něho i nosný a vyrovnávací rotor. Nedělalo to však dobrotu a pro sériovou výrobu se na tom ještě muselo zapracovat. Například na první pohled vidíme u prototypu Mi-2 třílistý vyrovnávací rotor, jaký měly Mi-1, ale ve finále byl použit nový vyrovnávací rotor dvojlistý. Zřetelná je i větší vzdálenost mezi motory.
První prototyp Mi-2 vzlétl 22. září 1961 a představoval verzi transportní. Protože to tvůrcům vrtulníku politicky myslelo, přestavili ho vedoucím činitelům země jako dárek před zahájením XXII. sjezdu KSSS.
I druhý prototyp Mi-2 se vznesl v roce 1961, ten ve verzi zemědělské. Po obou bocích trupu nesl po jedné čtyřsetlitrové nádrži na pracovní látku, která se za letu distribuovala pomocí čerpadel trubkovým rozptylovacím zařízením.
S rozsáhlým využitím vrtulníku i v civilní sféře, a to v řadě úloh, se počítalo již od samého počátku návrhu jeho prototypů. A právě na zemědělskou verzi kladli Sověti velký důraz, na chvíli byl tedy v rámci zkoušek „na zemědělce“ modifikován i první prototyp.
Druhý prototyp byl podroben speciálním testům v kolchoze Борец (čti borec, což znamená bojovník). Zkoušely se také například i větší šestisetlitrové nádrže na pracovní látku, které byly vyrobeny místo z kovu ze sklolaminátu.
O tom, že Mi-2 půjde do sériové výroby, se rozhodlo už v roce 1963, byť završení potřebných zkoušek prototypů bylo ještě v nedohlednu. Předvedené výkony byly zkrátka přesvědčivé. Už v té době se jednalo o licenční výrobě s Poláky, vlastně sériová výroba měla probíhat pouze tam.
Domácí továrna na výrobu vrtulníků Mil byla totiž vytížená výrobou velkých transportních Mi-6 a také se počítalo s velkou produkcí začínajících Mi-8. Navíc sami Poláci už od přelomu 50. a 60. let netrpělivě hledali náhradu vrtulníkového výrobního programu představovaného již zastaralými SM-1 a SM-2 (ty druhé byly relativně nové, ale koncepčně zastaralé).
Licenční výroba Mi-2 v Polsku dala v roce 1965 první ověřovací kusy a v roce následujícím už šel typ naostro do série. Vrtulníky vyráběl opět podnik WSK PZL-Świdnik, licenční motory dodával podnik WSK PZL-Rzeszów. Po prvním desetiletém období dovolovaly smluvní podmínky podniku PZL-Świdnik čistě vlastní vývoj dalších verzí Mi-2.
Poláci původně počítali s typovým označením SM-3, ale s tím sovětská strana nesouhlasila. Nakonec to Mi-2 vypadá lépe a netrhá řadu. Jako zajímavost můžeme také zmínit jednu věc související s ne vždy jednoduchými vztahy mezi Poláky a Rusy, což je dáno historicky. Některé ruské monografie vrtulníků Mil nebo přímo Mi-2 uvádějí, že sovětští technici našli při servisu v jednom vrtulníku skrytý a vyloženě neslušný nápis: „В этом вертолёте есть неустранимый дефект, но вы его хрен найдёте!“ Přeloženo do češtiny: tento vrtulník má fatální závadu, ale vy – velice sprosté slovo – ji najdete. Správně asi tušíte, že tam z výroby žádná závada nebyla, natolik byl pisatel slušný, ale pak to pokazil tím křenem.
Hlavním úkolem výrobce bylo plnit objednávky ze Sovětského svazu. Výrobce ovšem dokázal kladně reagovat i na přání ostatních zájemců. Už v roce 1966 dostaly první Mi-2 polské ozbrojené síly. Vrtulníky se nakonec dostaly k uživatelům do řady zemí Evropy, Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Celkový objem výroby vrtulníků typové řady Mi-2 dosáhl 5,5 tisíce kusů.

Mil Mi-2 v barvách Centra leteckého výcviku v Pardubicích. Do Československa byly exportovány desítky vrtulníků Mi-2. Jako první je zde od roku 1972 provozovalo ministerstvo vnitra a mezi hlavní úkoly „policejních“ Mi-2 patřilo i sledování dopravní situace (například v pátek a v neděli, kdy davy motoristů mířily nejdříve na chaty a chalupy a potom zase domů). Od roku 1981 používala Mi-2 i československá armáda (tehdy ČSLA), kde létaly především jako cvičné, ale díky své „velikosti“ se používaly i jako spojovací a kurýrní. A samozřejmě i u nás našly Mi-2 uplatnění v civilní sféře, podnik SlovAir si první pořídil už v roce 1974. Vrtulníky Mi-2 jsou v Československu spojeny i se vznikem letecké záchranné služby ve druhé polovině 80. let. V České republice dolétaly poslední Mi-2 v roce 2018 u CLV v Pardubicích.
Luňák nenaplnil očekávání
V roce 1979 vzlétl první prototyp PZL Kania (česky: luňák). Nové jméno evokuje nový stroj, vrtulník však představuje v podstatě pokročilou verzi Mi-2, modifikovanou pro export do vyspělých západních zemí, což znamenalo použití motorů a avioniky západní provenience.
PZL Kania, při pohledu na motory rozeznáme tento typ od standardních Mi-2 bezpečně.
Motory sovětské konstrukce byly nahrazeny podobně výkonnými americkými motory značky Allison, které navíc měly nižší hmotnost a pokles jejich výkonnosti se vzrůstající okolní teplotou a v horském prostředí byl významně nižší.
Typ PZL Kania se nakonec s komerčním úspěchem na hony minul. Výrobu můžeme označit za kusovou, neboť do roku 2006 vzniklo pouhých 19 exemplářů – dva prototypy, dva předsériové a 15 sériových. Dokonce nedošlo k exportu ani jednoho do USA nebo západní Evropy.