Jsme kolegové, známe se léta, a proto by bylo nepatřičné, kdybychom předstírali vykání. Karle, jak ses k československé špionáži dostal?
V létě 1992 mě zavolal producent České televize Karel Hynie a nabídl, abych napsal námět pro seriál na toto téma. Předem měl domluveno s ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace, jak se cituplně nazývala nová rozvědka, Oldřichem Černým, že mně vypomohou. Ukázalo se, že Oldu Černého trochu znám z nakladatelství Albatros, kde několik let pracoval, tam se skamarádil s mým bratrem Mirkem, který byl grafikem.
Olda mě dal styčného důstojníka Přemysla Holana, vyhozeného z rozvědky v roce 1970, kam se vrátil jako její šéf v únoru 1990. Plukovník Holan mě objasňoval různé případy, které jsem znal z knih přeběhlíků Josefa Frolíka a Ladislava Bittmana. Víc nesměl. Nakonec jsem přesvědčil Oldu, aby mě odtajnil některé svazky. Jak mi později prozradil, prověřili mě kvůli tomu na stupeň TAJNÝ.
Tyto informace ti stačily?
Brzy jsem si uvědomil, že to nestačí. Začal jsem vyhledávat různé vysloužilé důstojníky rozvědky, kteří mi doplňovali některé podrobnosti o své činnosti. K mé nelibosti však o tom, co dělali, jaké měli úkoly, nemluvili, bylo to tajné a nikdo je mlčenlivosti nezbavil.
Nicméně i přes to se mi vynořoval obrys činnosti tajné služby. Dodal jsem si odvahy a napsal jsem i řediteli Vojenského zpravodajství generálu Andoru Šándorovi, kterého jsem neznal, s prosbou, aby pro mne odtajnil některé příběhy. Generál mě zavolal, přišel jsem za ním a on všechno, co jsem chtěl, odtajnil – k nelibosti některých podřízených.
Takže ty jsi jednu historii napsal. Proč se k ní vracíš znovu?
Před několika lety Poslanecká sněmovna rozhodla, že všechny tajné spisy ministerstev vnitra a obrany odtajní. Historici začali o některých vyzvědačích na základě těchto informací psát. Kromě toho jsem v zahraničních knihách občas našel zmínky o československých špionech, i dva bývalí ředitelé americké CIA se o nich pochvalně zmiňovali. Uvědomil jsem si, že musím pročíst spisy všech lidí, o kterých jsem psal dřív, kdy jsem neměl možnost do nich nahlížet.
Hovořil jsem s historiky a archiváři, kteří se některými osobami hlouběji zabývali. Svými znalostmi mi hodně pomáhá Radek Schovánek, který má vedle Pavla Žáčka nejhlouběji nastudované materiály rozvědky. Odtajněné spisy si objednávám v Archivu bezpečnostních složek, kde během několika týdnů vyřídí své požadavky a připraví je ke studiu.
Musím celé dny sedět u počítače a spisy si prohlížet. Někdy je to ubíjející – prohlédnu třeba osmdesát stran některého člověka a na konci zjistím, že ho nezverbovali, protože nebyl seriózní, měl velké finanční požadavky a podobně. Nezbývá, než celý den práce zahodit. Je to k vzteku, ale jinak to nejde.
Můžeš povědět něco víc o některých vyzvědačích, které máš zařazené?
Nejlíp bude, když se rozpovídám o těch, které vám chci nabídnout k postupnému otiskování. Předně generál Rudolf Pernický, vysazený padákem do protektorátu v prosinci 1944, po válce britský špion. Při jednom sezení u kafe řekl, že mi nepoví, co všechno dělal, to půjde s ním do hrobu.
Hodně informací poslal do Prahy poslanec Spolkového sněmu Alfred Frenzel, zvláště pak o poválečném vyzbrojování západního Německa. Pošvýcarštělý Němec Rudolf Rössler, který za války telegrafoval klíčové informace o německé armádě do Moskvy, nabídl později své služby československé tajné službě. Kurt Sitte byl atomový fyzik, který zásoboval informacemi o izraelském výzkumu jaderných zbraní.
Franka Mrkvu, kurýra amerického ministerstva zahraničních věcí, získala československá rozvědka, netušila však, že pracuje pod kontrolou tajné policie FBI. Major Josef Frolík, který utekl z Československa do USA v létě 1969, vydal zajímavé memoáry – některé události však proběhly trochu jinak. Ministr vnitra Rudolf Barák podporoval v padesátých letech únosy československých uprchlíků z Rakouska a Spolkové republiky Německo – nechutná záležitost.
Jejich příběhy budeme přibližně jednou za měsíc vydávat. S jakými potížemi se potýkáš?
Těch je víc. V mnoha spisech například chybí informace o rodinách těchto lidí. Možná by mohli pomoci někteří čtenáři – pamětníci. Například nemohu zjistit nic o manželce a dětech majora, později generála Čestmíra Haužvice, který zakládal vojenskou tajnou službu 12. listopadu 1918, dvě hodiny potom, co ho do vznikající československé armády přijali.
Zajímavý, ale nepříliš jasný je život Emila Synka. Za první republiky reportér, autor úspěšných divadelních her a románů, zvláštní vyslanec prezidenta Beneše k diktátoru Mussolinimu. Po válce byl pod rouškou dopisovatele Mladé fronty vyslán jako vyzvědač do Paříže, později patrně sloužil CIA. Třebaže jsem dal dohromady spoustu informací o činnosti protikomunistické výzvědné skupiny generála Františka Moravce v západním Německu na přelomu čtyřicátých a padesátých letech, která měla krycí název Okapi, další svědectví bych uvítal.
Kromě toho bych je předal i českoamerickému historiku Igoru Lukešovi do Bostonu, který pátrá po Moravcovi v amerických archivech. Zmínka v jedné západní knize o československé špionáži na francouzsko-britském nadzvukovém letadle Concorde mě přivedla ke jménu Štefana Krigovskému, podrobnosti o něm v archivech chybí. František Doskočil, Josef Hněvkovský a František Švejdar jsou západní vyzvědači, kteří se po odhalení sešli ve věznici Valdice – i jejich rodinné zázemí bych potřeboval doplnit.
Jak jsi s psaním knihy daleko?
Mám něco přes 1 500 stran, ještě sto až dvě stě dalších přibude. Doufám, že rukopis dokončím v létě. Pak ho nechám dva měsíce uležet a vrátím se k jeho dopilování. Také by ho mělo přečíst několik kamarádů historiků a archivářů, aby mě upozornili na chyby, kterých jsem se dopustil. Kniha má vyjít v nakladatelství Albatros Media na jaře 2020.
