Zákon přijalo o týden dříve tehdejší Revoluční národní shromáždění mezi prvními právními normami nového státu. Tehdejší zákonodárci budovali samostatný československý stát na demokratických základech a zvolili pro něj formu republiky, v níž byly jakékoli šlechtické výsady nepřípustné. Norma podle historiků odrážela i rovnostářskou tendenci české společnosti.
Zákon stanovil, že bývalí šlechtici nesmějí užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. „Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání,“ říká zákon, který však za porušení jeho ustanovení neobsahoval žádné postihy.
Sankce byly k zákonu připojeny až novelizací 10. dubna 1920. Za úmyslné a veřejné použití šlechtického titulu měl provinilec zaplatit pokutu od 50 do 15.000 korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiadvaceti hodin do 14 dnů. Stejný zákon zároveň upravoval problematiku občanských, republikových řádů, titulů, odznaků či dalších vyznamenání. Přestože se za první republiky tento zákon běžně porušoval, nejsou podle historiků známy případy konkrétních postihů.
Další změna nastala 21. října 1936, kdy bylo celé původní znění zákona zrušeno a nahrazeno novým. Tento zákon pamatoval i na zákaz užívání erbů, kterými je možné „zrušené šlechtictví naznačiti“. Zákon zároveň zakázal užívání jakýchkoliv šlechtických atributů i dalším osobám, tedy nejen potomkům bývalých šlechtických rodů, ale i těm, kteří by se za aristokraty pouze vydávali. Proti zákonu se provinil i ten, kdo zrušený šlechtický titul někomu přiřkl v tisku. Takto popsané přestupky, pokud je spáchal československý občan, byly navíc trestné i v cizině. Nová úprava zvýšila i tresty, a to pokutu až na 20.000 korun a vězení až do dvou měsíců.
V době protektorátu byla platnost titulů obnovena. Po druhé světové válce pak začalo platit opět původní znění bez sankcí.
Spolu s tituly přišly šlechtické rody po roce 1918 částečně i o pozemkové vlastnictví, a to na základě pozemkové reformy z roku 1919. Další majetek byl některým bývalým šlechtickým rodinám zabaven po roce 1945 na základě Benešových dekretů. Speciální zákon z roku 1947 zkonfiskoval majetek hlubocké větvi Schwarzenbergů a zbytek majetku šlechtě odebraly konfiskace po únoru 1948.
Restituční zákony po roce 1989 umožnily za splnění příslušných podmínek neoprávněně odebraný majetek vrátit. Původním majitelům či jejich potomkům bylo vráceno několik desítek hradů a zámků a řada hospodářských budov, polí, lesů, rybníků a další nemovitý i movitý majetek. Restituce vyvolaly také řadu soudních sporů, z nichž některé se vlečou dodnes. K nejúspěšnějším restituentům patří Lobkowiczové, část rodu Kinských, část rodu Colloredo-Mannsfeldů, orlická větev Schwarzenbergů, Kolowratové či potomci rodu Sternbergů.
