Jako vždy mě zmohla cesta, těch 30 minut na společné silnici s tisícovkou idiotů, kteří dělají něco jiného, než bych chtěl, mě rozpálilo do běla. Alespoň jsem jednoho protroubil a druhého nepustil do pruhu. No, příště to snad bude lepší.
V práci jsem si pečlivě srovnal již srovnané tužky, přeložil papír a udělal vlaštovku. Mezitím mi naběhl počítač a po pár vyřízených e-mailech konečně nadešel čas na... nic. Jestli mi nikdo neodpoví, až do oběda nemám co dělat.
Systematicky prohledám všechny články na iDNESu. V každém projdu pečlivě gramatiku, zkontroluji popisky fotek, projdu odkazy, jestli náhodou nevedou jinam. To snad... Že by všechno v pořádku?
Počkat, počkat, počkat... Tady je článek o nových procesorech. Jaké firmy? Intel? Cože? No fuj! Takový hnus, PR to je!
S trochou nadsázky jsem právě popsal situaci mnoha pracujících v Česku. Někomu to možná přijde vtipné, avšak jen do doby, než přijde na to, že tohle je REALITA. Ale zpátky k problému.
Na rasistické, sprosté nebo jen prostoduché diskusní příspěvky jsem si už zvykl. S přemoudřelým konstatováním "PR" ale mám stále trochu problémy.
PR - Public Relationsje mechanismus, kterým si firma snaží budovat jméno. Je základem informování veřejnosti o krocích firmy a jejích úspěších. Děje se tak pomocí tiskových zpráv, popř. pořádáním tiskových konferencí. Velký význam mají v tomto případě novináři - zprostředkovávají informace veřejnosti. Druhou disciplínou PR je lobbying. Má za úkol přesvědčit důležité subjekty ke spolupráci v zájmech firmy. Na nejvyšší úrovni je to lobování v politice o přidělení veřejných zakázek, na nejnižší úrovni je to přesvědčování novinářů o pozitivním psaní článků. Extrémem je pak korupce. |
Čtenář chce nejspíše říct, že je článek reklama. Času ale není nazbyt, do oběda už jen pár hodin, místo reklama proto napíše PR. Zní to navíc moderně. A hlavně je v tom ukrytý i ten lobbying, takže se podaří urazit hnusného zkorumpovaného novináře. Hehe.
U recenzí nebo testů - OK. Na každý test totiž zákazníci dají, firmy tedy mohou lobovat a pokusit se o ovlivňování výsledků. Nebo dokonce o sepsání článku přímo na míru. Osobně jsem to nikdy nezažil, většinou řeším jenom uplakané stížnosti, proč skončili ostatní lépe. Ale prý to existuje.
Je proto dobře, že lidé u čtení přemýšlí a drží si odstup. Lepší je používat svoji hlavu, než někomu bezhlavě věřit. Jenže: "Fuj, PR to je!" se objevuje hlavně pod články o aktualitách, které mají k recenzi nebo testu hodně daleko. Je jich navíc hrozně moc, takže by výrobce brzy přišel při uplácení na buben.
Úplně každý článek je sám o sobě reklamou a můžeme jej považovat za "PR". Škoda Yetti má pět hvězdiček v crash testu - reklama. ODS představila svůj volební program - reklama. Helenka Vondráčková vydává svou pětistou desku - reklama. Jenže bez takovýchto "reklam" bychom se nedozvěděli nic.
O čem by se pak mělo psát, když ne o aktualitách? A proč by měla nějaká firma platit novináře za to, že píší a dělají tak svoji práci?
Představa, že ke mně přijde někdo z Intelu a dá mi procesor, abych sepsal pěkný článek o novince, je, jako kdyby do redakce přijel Miloš Zeman na kolečkových bruslích a nabídl mi kávu. (Ne, nestává se to).
Týden co týden procházím desítky aktualit na zahraničních serverech. V tamních diskusích ale bláboly o PR nikdy nenacházím. U nás je nějak zakořeněné stále předvádět svou chytrost, jako kdyby dotyční viděli do nějakého tajemného zákoutí. Celý svět je jedna velká konspirace a oni tomu všemu jako jediní rozumí.
Samozřejmě, že záleží na stylu psaní. Vzletné fráze u průměrného výrobku nejsou ani trochu šťastné. Dělá to sice čtení poutavější, ale chválit by se měly jen dobré věci. Bohužel nařknutí z "PR" je i v diskusích pod ryze negativními články. Čtenáři s labradorem je to šumák, vybere si jen to, co se mu hodí.
Když do vás někdo neustále šije, ztratíte chuť k práci. I to, co vás baví, se změní jen v povinnost.
V jednom rozhovoru Jan Werich řekl, že je už utahaný a znechucený lidmi, že už nemá sílu je bavit. Vadila mu především závist, lidé mu pořád předhazovali, kolik si za život musel vydělat peněz. "Ode mě se chce, abych dělal srandu... No, dyť já tu srandu taky musim odněkud do sebe dostat. Nějak se ten vaječník srandovej musí oplodňovat..."
Říkal jsem si, co s tím. Jak zabránit odlivu sil, jak přecházet nadávky od lidí, co snídají planety. Nechtěl bych dojít tak daleko jako Miloš Čermák, který si diskuse pod svými články na Technetu nepřeje. Nebo reagovat na diskusní bláboly a trpělivě pořád vysvětlovat, jak se věci mají. Přemýšlel jsem a nevymyslel zhola nic. Až tento víkend mi neznámý čtenář ukázal tu správnou cestu.
Použil totiž starou dobrou českou vracečku.
Princip je zcela jednoduchý a naprosto účinný. Přišla s ním Taťána z Loun ve svém skeči v pořadu Na stojáka. Pokud to neznáte, vyhraďte si 5 minut na následující klip (to podstatné začíná od cca 2. minuty, hlavně nečekejte nějakou megasrandu).
V praxi pak použití vracečky vypadá nějak takto:
Samozřejmě, že vracečku budu používat jenom v duchu. Čtenář s uťápnutým labradorem a srovnanými tužkami by v opačném případě mohl psát stížnosti, jak si představuji vkládat si do úst jeho bábu.
Po obědě by na to měl času dost.
