O málokterém přehrávači opakovaně píšeme ještě před tím, než je vůbec vyroben jeho prototyp. Přehrávač Pono Neila Younga byl výjimkou. Aby mohl vzniknout, bylo potřeba na Kickstarteru vybrat 800 tisíc dolarů. To nastalo takřka okamžitě, jen za první dva dny přispěli hudební nadšenci a milovníci kvalitního zvuku více než dva miliony. Počítadlo příspěvků se nakonec zastavilo na více než šesti milionech dolarů.
Cílem projektu Pono je vytvoření ekosystému pro vysoce kvalitní poslech hudby doma i na cestách. Součástí je jak dnes testovaný přehrávač, tak i hudební obchod se skladbami v bezztrátově komprimovaném formátu, minimálně v CD kvalitě, častěji však v takzvaném vysokém rozlišení. Cílem je, aby měl posluchač k dispozici hudební soubor v kvalitě studiové „master“ nahrávky a přehrávač, který je tuto kvalitu schopen reprodukovat prostřednictvím sluchátek nebo připojené aparatury.
Vývoj obvodů přehrávače dostala na starost společnost Ayre Acoustics, známý výrobce high-endové zvukové techniky. Po deseti měsících, kdy nás duchovní otec projetu Neil Young a jeho tým udržovali čilou komunikací v napětí, můžeme konečně zjistit, jak se přehrávač povedl.
Unboxing si tentokrát neodpustíme, stojí za to
Přehrávač k nám dorazil přímo ze Shenzenu, ze společnosti PCH International, která jej fyzicky vyrobila. Navzdory dlouhé cestě byla krabice velmi zachovalá, a v perfektním stavu tak dorazila i krásná dřevěná bedýnka, ve které se přehrávač s příslušenstvím ukrývá.
Přehrávač dorazil přímo z Číny, ve tvrdé kartonové krabici. Nebýt nepříjemné byrokracie na českých hranicích, mohli bychom dopravu označit jako perfektní.
Příslušenství tvoří USB nabíječka, USB kabel a 64GB microSDXC karta od Sandisku. Spolu se 64 GB integrované paměti tak uživatel dostane 128 GB prostoru pro hudební soubory.
Výrobce se naštěstí nesnažil k přehrávači přibalit obvyklá „startovací“ sluchátka. Ta, pokud by neměla výrazně ovlivnit koncovou cenu, by byla kvalitativně nedostatečná, posluchačům by zkazila první poslech a stejně by je nakonec odložili do zapomenutí. Vždyť kupříkladu Sennheiser IE8, se kterými jsme přehrávač poslouchali nejčastěji, stojí v podstatě stejné peníze jako samotný přehrávač.
Na obálce, ve které je schovaný „rychlý“ návod k obsluze, je pozdrav od jeho duchovního tvůrce, Neila Younga.
„Rychlý“ návod pomůže se zprovozněním a základní obsluhou přehrávače.
Při rozbalování potěší krátká zpráva od Neila Younga, ve které se dozvíme, že máme použít jakákoli sluchátka podle svého uvážení a nejlépe si zvuk přehrávače vychutnáme po připojení k aparatuře s velkými reprosoustavami. V redakci jsme přesvědčení, že jako zdroj zvuku si k domácí aparatuře raději zvolíme nějaký nepřenosný komponent. Ale Youngovo nadšení přece jen potěší.
Poslední součástí balení je stručný návod k obsluze. Podrobnější jsme nenalezli ani na webu Pono, tam si však můžete pustit řadu návodných videí.
Výrobce počítá s tím, že přehrávač může sloužit i ve spojení s domácí aparaturou. Při položení na bok se proto změní i zobrazení na displeji. Aparaturu nepřipojíte místo sluchátek, ale do samostatného linkového výstupu.
Přehrávač okamžitě zaujme velmi neobvyklým a bohužel i zároveň poměrně nepraktickým tvarem: je to pravidelný trojboký hranol. Na „výšku“ má 125 mm, na šířku 52 mm. Ačkoli lze při takových tvarech jen těžko hovořit o tloušťce, v „nejhlubším“ místě má 30 mm. A váží 128 gramů.
Nosit jej lze v kapse u košile či u bundy, pokud jej dáte do kapsy u kalhot, budou se na vás v dopravě poměrně podezíravě koukat. To nedoporučujeme i z jiného důvodu: nemá mechanický přepínač „hold“, kterým by zablokoval tlačítka. Dotykový displej přestane reagovat, jakmile se po nastaveném časovém intervalu vypne, ale tlačítka jsou aktivní pořád. Pokud jej tedy nacpete do kapsy, dost možná si pak tlakem okolí změníte hlasitost nebo přehrávač vypnete.
Tři desítky tranzistorů, aneb pohled pod obal
Tvar přehrávače však není pouhou invencí designéra. Lze říci, že logicky zapouzdřuje elektronické komponenty. Tím největším je článek Li-Ion akumulátoru s napětím 3,78 V, kapacitou 2 950 mAh a výkonem 11,15 Wh. K desce s elektronikou je připojen kabelem s konektorem, budoucí výměna je tedy možná.
MicroUSB port zajistí jak nabíjení, tak kopírování dat do 64GB vestavené eMMC paměti od Samsungu. Tu můžete rozšířit microSDXC kartou, přibalena je 64GB karta SanDisk.
Přehrávač má dva zvukové výstupy, oba s 3,5mm konektory Jack. Jeden je určen pro sluchátka, druhý je linkový pro připojení aktivních reproduktorů nebo zesilovače.
Dalším rozměrným prvkem jsou dva kondenzátory 6,3V/1000uF, které energií zásobují výstupní zesilovače. Ty tvoří kombinace operačních zesilovačů OPA4376 od Texas Instruments, doplněné baterií maličkých diskrétních tranzistorů. Samotný převod digitálního signálu na analogový má na starosti špičkový dvoukanálový 32-bit převodník ESS Sabre ES9018K2M.
Přehrávač je postaven na ARMovém SOC procesoru OMAP3630, na kterém běží operační systém Android 2.3 API level 10. Tento operační systém však uživatel nepozná, na displeji přehrávače vidí jen jeho vlastní grafické rozhraní.
Obsluha: logická, jednoduchá, ne vždy pro tlusté prsty
Menu je nezvyklé především tím, že nemá nic jako „domácí obrazovku“. Po spuštění systému se rovnou dostanete do hudební knihovny, pohyby do stran přepínáte zobrazení v cyklu: interpreti - alba - skladby - playlisty - nastavení. Interpreti a skladby jsou vyjádřeni písemně, alba zastupují obrázky bookletů s drobným písmem uvedenými názvovými údaji.
Chybí nám možnost procházet klasickou adresářovou strukturou. Knihovna se generuje podle tagů souborů, takže pokud máte hudbu špatně otagovanou, může to být komplikace. Pokud o něčem doufáme, že se s dalším firmwarem změní, tak je to toto.
Obrazovka při výběru alb (displej na výšku)
Obrazovka při přehráván (displej na šířku)
Vše je poměrně logické, jen tlustší prsty mají občas problém trefit se do toho správného ovládacího místa, a tak si občas kupříkladu místo posunutí nabídky vyberete nechtěnou položku. Ale s trochou cviku to není zásadní komplikací.
Displej plní svůj účel, kvalita jeho zobrazení však je ve světě chytrých telefonů s OLED displeji a ultravysokým rozlišením spíše vzpomínkou na minulost. Na druhou stranu, jeho funkce je pouze informační a zvýšení ceny nákladným displejem by mohlo být považováno za zbytečné. Škoda, že je mírně zapuštěný pod rovinu čelní stěny, takže při pohybech po displeji prstem narážíte na hrany okraje.
Pono vs. iPhoneDobrý nápad s nesmyslným závěrem Po internetu koluje článek sloupkaře NY Times Davida Pogua, který s několika „lidmi z ulice“ (a jedním hudebníkem) uspořádal slepý poslechový test. Střídavě jim pouštěl hudbu z přehrávače Pono a iPhonu a nechal je vybrat, co se jim líbí víc. Na základě několika desítek sekund poslechu se posluchači většinou vyjádřili ve smyslu, že iPhone hraje lépe. Již na první pohled je patrné, že to má celé několik malých, ale podstatných háčků. A tak jsme vzali Pono, iPhone 5S a díky Lucii Brochové a společnosti Altei i stejná studiová sluchátka Sony MDR-7506, jako použil Pogue, a zkusili si to sami. Při poslechu nás napadla jedna „kuchyňská“ paralela. Zvuk iPhonu můžete přirovnat pokrmu posypanému glutamátem sodným: vše chutná výrazněji. Basy jsou důraznější, výšky blyštivější, středy pronikavější. Pono naproti tomu servíruje hudbu bez příkras, ve vyvážených poměrech, co nejblíže tomu, jak nahrávka opustila nahrávací studio. Při několikasekundových ochutnávkách pak pochopitelně více zaujme nablýskaný projev iPhonu. Toho, že pod tím atraktivním povrchem chybí chuť kvalitních surovin, tedy přirozený zvuk nástrojů, hloubka tónů, jemné detaily a nuance, si za tu chviličku těžko všimnete. iPhone 5S rozhodně nehraje špatně, ale je to zvukový fast-food, který labužníky nenadchne. Na rozdíl od Pona.   A jen na okraj: Profesionální studiová sluchátka, jako jsou MDR-7506, se vyznačují jedním zásadním charakterovým rysem: mají velmi neutrální až suchý přednes. Musí mít. Stejně jako má grafik zkalibrovaný monitor pro neutrální podání barev, i zvukař potřebuje slyšet zvuk bez jakýchkoli „zabarvení“ a zkreslení. MDR-7506 jsou skvělá sluchátka, jedna z nejlepších, která jsem od Sony slyšel. Ale posluchači, který si zvykl na basové dunění doporučené raperem Dr. Dre, musí připadat velmi nudná. |
Za chůze se můžete částečně obejít i bez displeje. Trojice mechanických tlačítek pod displejem jednak ovládá hlasitost, to prostřední má funkcí více. Krátkým stiskem zahájí, nebo ukončí reprodukci. Krátkým dvojstiskem přeskočí na další skladbu. Dvousekundovým podržením vyvolá menu s nabídkou uspání (k životu se probere okamžitě) nebo úplného vypnutí (po opětovném zapnutí několik sekund kontroluje změny v hudební knihovně).
Výrazně nás zklamala životnost akumulátoru. Výrobce udává 8 hodin, ale my jsme se dostali na zhruba čtyři hodiny přehrávání FLAC ve vysokém rozlišení a (k tomu) dohromady jeden a půl dne ve sleep režimu.
Připojení k domácí poslechové sestavě
Pro připojení k domácí poslechové sestavě lze použít druhý konektor Jack 3,5 mm, označený symbolem linkového výstupu. Ten může fungovat jako sluchátkový se společně řízenou úrovní hlasitosti, nebo mu můžete hlasitost uzamknout (v libovolné úrovni), a stane se z něj tak fixní linkový výstup. Proto výrobce použil čtyřkanálový operační zesilovač.
Docela vtipně výrobce vyřešil přání těch, kteří by chtěli přehrávač k aparatuře připojit kvalitnějším, takzvaným symetrickým způsobem. Stačí tuto funkci zvolit ve zvukovém menu, výstupy přepnout na symetrické zapojení (každý konektor v tu chvíli přenáší jen jeden kanál) a pořídit s speciální kabel s konektory Jack na jedné a XLR na druhé straně.
To nejdůležitější: velmi dobře hraje
Hutný a plný. To je nejvýraznější pocit po prvních pár minutách poslechu. Tóny mají přesně vykreslený tvar, objem a prostor, nástroje zní přirozeně. Zvuk je v tom nejlepším slova smyslu analogový.
I ve složitějších pasážích je hudební scéna přehledná, jednotlivé nástroje zřetelné, vzájemně se neruší a nepřekrývají. Výborná je dynamika a suverenita projevu, zde je kvalitně koncipovaný výstupní zesilovač opravdu znát. Reprodukovaná hudba má energii, máte chuť si podupávat nohou.
Zvuk není tak technicky přesný jako třeba u mnohem dražšího přehrávače Astel&Kern AK-240. Je to patrné zejména na nejvyšších výškách a nejnižších basech. Ačkoli nechybí ani nejvyšší tóny, mohly by mít větší jiskru.
Mimo in-ear sluchátek Sennheiser IE-8 a studiových Sony MDR-7506 jsme poslouchali i na circumaurálních Beyerdynamic DT-931, in-ear Marshall Mode a dalších.
Přehrávač má příjemné, hutné a plastické basy, které by mohly být trochu tvrdší. To se projevilo například u Lorde - Royals (album Pure Heroine), kde jsou nejnižší tóny měkčí, než v nahrávce skutečně jsou. Stejné věci jsme si všimli u posledního alba Daft Punk (Random Acces Memories), které sice Pono přehrává se správným důrazem, energií a rychlostí, ale elektronické basy by měly být trochu tvrdší. U „živých“ nástrojů jsme tento nedostatek téměř nepozorovali.
Díky veskrze neutrálnímu projevu si přehrávač výborně poradí s jakýmkoli žánrem. Kvalita obvodů samozřejmě nejvíce vynikne u špičkových audiofilních nahrávek. Naše tipy: Anne Akiko Meyers - Four Seasons, Julia Lezhneva - Alleluia, Alexis Cole - A Kiss in the Dark, Antonio Forcione & Sabina Sciubba - Meet me in London nebo Jen Chapin - ReVisions. Ve vysokém rozlišení znějí na Ponu úžasně.
Aplikace a hudební obchod: Pono Music World
Součástí ekosystému Pono je i aplikace Pono Music World. Za jejím vývojem stojí společnost JRiver, výrobce stejnojmenného hudebního přehrávače, který je mezi audiofily velmi oblíbený. Umožňuje totiž velmi detailní nastavení zpracování zvuku a způsobu, kterým z jakých zařízení bude vystupovat, a umí obejít systémový zvukový mixér. Tyto vlastnosti přebral i PonoMusicWorld. Nechybí možnost konverzí formátů souborů a rippování hudebních CD na pevný disk.
Aplikace Pono Music World funguje jako softwarový hudební přehrávač, správce knihovny pro přehrávač Pono i jako brána do obchdou s hudbou ve vysokém rozlišení Pono Music.
Pro provoz přehrávače aplikaci nepotřebujete, hudbu do paměti můžete nahrávat i klasickým souborovým manažerem , například průzkumníkem ve Windows.
Hudební obchod, nabízející skladby bez DRM a v bezztrátově komprimovaném formátu FLAC, můžete otevřít přímo v Pono Music World aplikaci. Práce v něm není nejrychlejší, ani nejintuitivnější, ale když si zvyknete, tak to jde. Muziku můžete kupovat po albech i po jednotlivých skladbách. Cena alba se odvíjí od titulu i kvality, ve které je k dispozici, nejčastěji se pohybovala mezi 12 a 25 dolary (290 - 600 Kč). Při vyplňování povinných údajů k platbě jsme skončili na volbě země, která má zatím jen jednu položku „United States“. Funkce obchodu mimo toho vypadá regionálně neomezeně, včetně přehrávání ukázek skladeb.
Závěr: přehrávač se nám líbí
Co přehraje?
|
Ano, má nepraktický tvar a akumulátor vydrží mnohem méně, než jsme očekávali. Za akceptovatelné peníze však nabízí velmi dospělý, přirozený a propracovaný zvukový projev, kvůli kterému máme tendenci mu vše ostatní odpustit.
Představa Neila Younga, že si všichni znovu nakoupíme hudbu ve vysokém rozlišení, je trochu snílkovská. Samozřejmě, pokud máte oblíbené album ve ztrátově komprimovaném formátu MP3, je jeho pořízení v bezztrátově komprimovaném FLAC dobrý nápad. Je to slyšet, ač se jistě najde mnoho diskutérů, kteří budou tvrdit opak. Pokud již máte nahrávky ve FLAC, nemusíte po verzích ve vysokém rozlišení nijak žádostivě pokukovat. Při nákupu nové hudby však platí: proč ji nemít v nejvyšší možné kvalitě, když je to možné?
Přehrávač stál přes Kickstarter 300 dolarů (dnes díky slabé koruně 7 200 korun), v běžném prodeji bude o stovku dolarů dražší (tedy o 2 400 korun). Doprava, daň a byrokratické poplatky přišly na 2 200 korun.
