Vojtěch Patočka a Ondřej Hudeček (vpravo u sítě) sledují míč, který padá na...

Vojtěch Patočka a Ondřej Hudeček (vpravo u sítě) sledují míč, který padá na polovinu Karlovarska | foto: Jiří Seidl, MF DNES

Smečař Hudeček o konci kariéry: Tělo mi říkalo, že už nejsem mladý kluk

  • 0
Volejbal se naučil hrát v rodných Českých Budějovicích. Třináct let působil v prestižní francouzské nejvyšší soutěži. Byl kapitánem české reprezentace na evropských i světových šampionátech. Smečař Ondřej Hudeček už ale další body v utkání nepřidá.

Před pár týdny jste ukončil téměř devatenáctiletou profesionální volejbalovou kariéru. Kdy přišlo konečné rozhodnutí?
Nebylo to samozřejmě ze dne na den. Svou roli v tom jednak sehrála rodina, protože jsme se už ve Varech zabydleli, a jednak i moje tělo. Dávalo mi víc a víc sežrat, že už nejsem mladý kluk. Sešlo se tedy víc faktorů dohromady a navíc, když mi Karlovarsko nabídlo funkci manažera klubu, tak jsem ji vzal.

Jak se těšíte na novou práci?
Je jasné, že to bude úplně něco jiného. Říkám, že doteď jsem musel trénovat hlavně tělo, tak teď musím začít trénovat zejména hlavu. Dá se říci, že se v nové roli zabydluji, ale jsem moc rád, že jsem mohl u volejbalu alespoň takto zůstat a využít svých zkušeností.

Ondřej Hudeček (37 let)

 Českobudějovický rodák okusil poprvé mužskou extraligu v roce 2000, a to v dresu mateřského Jihostroje. Zde hrál až do roku 2003 a pomohl získat týmu dvě zlaté medaile. Poté odešel do Francie, kde v tamní nejvyšší soutěži strávil 13 sezon. S Cannes se v roce 2005 stal mistrem Francie. Pak také působil v týmech Rennes Volley, Montpellier UC a Beauvais OUC. Po návratu do České republiky zamířil v sezoně 2016/2017 do Karlových Varů, kde také vloni vybojoval domácí titul. Jihočeský smečař byl také dlouholetým členem národního týmu, kde působil i jako kapitán. Třikrát si zahrál na mistrovství světa, čtyřikrát na evropském šampionátu. Po této sezoně ukončil sportovní kariéru a bude manažerem Karlovarska. Je ženatý, s manželkou vychovávají dceru a syna.

Třináct let jste působil ve Francii, za ta léta se vám musela země dostat pod kůži. Vnímal jste proto o něco víc nedávný požár katedrály Notre-Dame?
Dotklo se mě to obrovsky. I když by si někdo mohl říct, že je to jenom stavba. Je to velký symbol Paříže. Pořád se tam také stávkovalo, a když jsme odtud odcházeli, tak celková atmosféra mezi lidmi nebyla moc ideální. Bylo proto obdivuhodné, jak se rychle dokázali zase semknout a vybrat na obnovu katedrály hodně peněz. Takže dění ve Francii neustále vnímám, protože pořád tam mám kamarády. Stále jsem tedy v obraze, co se tam děje.

Jezdíte pořád za přáteli?
Vloni jsme s celou rodinou navštívili město, kam děti chodily do školy, aby se potkaly se spolužáky. Možná za rok na jaře do Francie pojedeme znovu za kamarády a podívat se na místa, na která rádi vzpomínáme. Nechceme, aby děti zapomněly na to, kde strávily kus svého života, i proto se pořád tady v Čechách učí francouzsky.

Dokážete vybrat ze své bohaté kariéry jeden zásadní moment?
Pro mě jsou důležité hned tři. Ten první je spojený s tituly s Českými Budějovicemi. Ať už historicky první pro klub z roku 2000, tak i druhý z roku 2002. Ten jsem si už dokázal vybojovat i na palubovce.

Bavil jsem se s vaším tehdejším spoluhráčem Karlem Kvasničkou a ten také vzpomínal na rok 2002. Vyprávěl mi, jak jste si při oslavách titulu rozřízl o střep nohu, zakrvácel jste chodbu ve sportovní hale a spoluhráči vám už pomalu volali záchranku.
Takových příběhů tam byla spousta, ale oslavy mi už trochu splývají. Já si nejvíce pamatuji, že jsem chtěl hrozně moc jako hráč dotáhnout Jihostroj k titulu. A to se povedlo. Na to moc rád vzpomínám, i proto jsem se chtěl dřív do Budějovic vrátit. Před odchodem do Francie byl vlastně můj volejbalový život spojený jen s Budějovicemi.

Pak tedy ještě máme dvě zásadní kapitoly vaší kariéry.
Ten druhý bod je o mém rozhodnutí hrát v zahraničí. To byla má touha. A navíc, ve druhém roce, co jsem hrál v Cannes, se nám povedl francouzský titul. Na to se také nezapomíná. Ani na to, že jsem ve Francii vydržel hrát tak dlouho, to se nepovede každému.

A třetí?
V roce 2016 jsem uvažoval, jestli ještě mám po návratu domů hrát volejbal, nebo už definitivně skončit. Cením si toho, že jsem se tedy ještě odhodlal hrát doma v Čechách, ale pro mě tehdy v neznámém klubu a v jiném městě. Vloni jsme navíc pro Karlovy Vary dokázali uhrát historicky první titul. To jsou mé tři stěžejní body, kterých si moc vážím a budu se je pamatovat už napořád.

Letošní boj o volejbalový titul už má za sebou druhý zápas. Budějovice proti Liberci. Kdo podle vás titul vyhraje?
Jelikož jsme v této sezoně s Karlovarskem skončili jak spráskaní psi, tak jsem pak volejbal už moc nesledoval. Z pozice bývalého volejbalisty i nestranného pozorovatele si myslím, že teď na konci sezony Budějovice podávají stabilní výkony a pro mě jsou mírnými favority.

Vaši rodiče provozují penzion na Šumavě, vy bydlíte a už i pracujete v Karlových Varech. Máte ještě nějaké vazby na Budějovice?
Vždycky jsem se toužil z ciziny vrátit domů na jih, protože jsem tam i volejbalově vyrůstal. Pak se naši odstěhovali na Šumavu a nás s rodinou různé okolnosti zavedly do Karlových Varů. Je pravda, že časem se vazby s Budějovicemi přetrhaly, i když žena tam stále má své rodiče a my na jih občas jezdíme. I já tam mám kamarády, se kterými jsem pořád v kontaktu, ale i tak každý z nás má už dnes rodiny a jiné povinnosti. Trochu jsem tedy ztratil přehled o dění ve městě. Momentálně teď poznávám Karlovy Vary, nové přátele a podobně. Ale nestěžuji si, takový je život.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž