Kodeš:Tenis je na tom líp než hokej

Když to legendární Jan Kodeš slyší, na chvíli strne. "To už je čtyřicet let? Šílené. Uteklo to až hrůza." V roce 1968 byl u změny, která z tenisu udělala světový fenomén. Už je to 40 let, co se sloučil svět profesionálů a amatérů, vznikla tzv. open éra. Věk Borga, Lendla nebo Federera.

Ten rok si Češi spojují spíš s okupací své země. S počátkem bezvýchodné frustrace. Jenže království tenisu tehdy vstoupilo do doby hojnosti. "Sledujeme zlatou éru tenisu. Také díky roku 1968," tvrdí 61letý Kodeš.

Takže, co se v roce 1968 vlastně stalo?
Šlo o peníze. Olympijská charta pořád trvala na amatérském sportu. Bylo ale už pár sportů, které se dělaly profesionálně. Jako box, motorismus, golf. Tenis po něčem takovém také pošilhával, řada hráčů odcházela k profesionálům. Vznikaly profesionální skupiny. Postupně tak mizeli největší borci jako Laver, Kramer.

Co na to turnaje jako Wimbledon?
Tomu se to moc nelíbilo. Angličané začali jako první motivovat ostatní ke změně.Wimbledon byl odedávna největším turnajem světa, tak na něm logicky chtěli nejlepší hráče. Tenkrát bylo výhodou, že tenis nebyl olympijským sportem. Jakmile federace rozhodla, že se to otevře, olympijská charta nemohla moc dělat. Tenis se otevřel. Ale u nás hned nastal problém. Můžeme hrát s profesionály, nebo nemůžeme?

Komunistickým mocipánům taková představa pod vousy nešla?
Ona nešla pod vousy ani ostatním sportovcům. Sport byl pod jednotným vedením ČSTV. Teď si vezměte, že jste byl reprezentantem ve volejbale, a najednou se objevilo pár sportovců, kteří začali soupeřit s profesionály a vydělávali peníze venku.

Přišel jste kvůli tomu o nějaké kamarády?
To zase ne. Ono šlo hlavně o funkcionáře jednotlivých svazů, kteří na to poukazovali. Byl tu Pragosport, "zastupotechna" ČSTV pro profesionální sportovce. Držela se tradice, že sportovec musel nejdřív splnit reprezentační povinnosti, hrát do nějakých 35 let a teprve pak ho pustili do zahraničí. Mně bylo ale v té době jako Berdychovi. Mladej kluk. A najednou jsem stál před otázkou, jestli mi doma vůbec dovolí hrát s profesionály.

Co by se stalo, kdyby vám to nedovolili?
To nevím. Asi bych odešel (odmlčí se).

Vážně?
Ano. V Polsku nebo v NDR to zavřeli. Ale třeba Sověti najednou udělali výjimky. A na okruhu pod sponzoringem Lamara Hunta jste viděli Metreveliho. Pro mezinárodní federaci to byl signál, že se i Východ nakonec nějak přizpůsobí. Pořád byly tlaky, abychom hráli různá mistrovství amatérů v Bulharsku, v Rumunsku. My pochopitelně nechtěli, tam nebyly žádné body ani peníze.

Mohl jste si dupnout?
Přečtěte si moji knihu, měl jsem střety. Můj první vážnější nastal, když jsem se probojoval na Masters v Tokiu. Dostal jsem se tam jako náhradník a chtěl jsem na základě pozvání letět i s manželkou. Jenže mojí ženě nechtěli na ČSTV půjčit služební pas. Nechtěli, aby tam se mnou letěla. Tak jsem zariskoval a snad si tím vydobyl určitý respekt.

Prošlo to?
Vyhrál jsem Paříž, byl jsem úspěšný, takže se leccos tolerovalo. Ale boj přetrvával celá sedmdesátá léta. Byly tendence zrušit náš poloprofesionální statut, který nám umožňoval startovat s profesionály i hrát za zemi v Davis Cupu. No jo, začátky byly těžké. Ale tenis si nakonec našel svou cestu.

Přitom úvod open éry nebyl bezbolestný ani na druhé straně "železné opony".
Z jednoduchého důvodu. Když profesionálové někde startovali, chtěli za to jejich promotéři finanční provize. Některé země na to neměly, a tak udělaly amatérský turnaj. Nebo ho udělaly otevřený, nicméně pozvaly jen dva tři profesionály. Na víc neměly. Důležitý byl proto vznik Grand Prix, jakéhosi prvního okruhu. Vyhlásila jej mezinárodní federace a počítal se do něj jen určitý počet turnajů. Vypsaly se prémie za celkové pořadí, končilo se turnajem Masters. Něco jako teď, akorát míň vycizelované.

Jak se vůbec měl dobrý tenista před zavedením open éry?
Dobří amatéři byli většinou podporovaní národními federacemi. Když přiletěl tým australských tenistů do Prahy, jejich federace jim platila letenky, hotely a podobně. Šlo jen o to, že některé federace byly bohaté, a druhé ne. Ta naše žila ze státního přídělu a nebyly peníze na to, abychom odletěli někam do Argentiny. Byla jiná doba. Taky se hodně rozlišovalo, co se ještě pokládá za reprezentaci. Davis Cup nebo hokejové mistrovství světa ano. Ale individuální turnaje už tolik ne.

Umíte si představit, že by dnešní tenis nežil v době open éry?
Umím si představit, že by došly peníze. Že by místo sedmdesáti turnajů ATP bylo čtyřicet. Nebo že by ve Wimbledonu řekli: startovat nebude 128 hráčů, ale jen 64. I když: sport je dneska nástrojem byznysu, přísun peněz se vlastně rozpadnout nemůže. Proto říkám, že sledujeme zlatou éru tenisu. Je v něm hodně peněz. Za poslední dobu se rozjel do zemí, kde nikdy nebyl. Davis Cup hrají v Súdánu, v Kongu.

I tohle je zásluha roku 1968?
Jasně. Nejlepší hráče planety tak mají možnost vidět všichni. Víte, co nechápu?

Povídejte.
Teď jsem se dozvěděl, že mistrovství světa v hokeji se letos bude hrát poprvé v Kanadě. V rodišti téhle hry! Mně to přijde směšné. Jen proto, že z hráčů v NHL se vždycky dělali bozi. Takové to: Ó, ti profíci z Kanady! Jenže pak přijeli Rusové s Charlamovem a najednou se ukázalo, že jsou stejně dobří. Bylo to jen nafouknuté. Hokej by se měl poučit z tenisu, takhle je to podvod. Chudák Hadamczik nemůže dát narychlo dohromady mančaft, protože se v době šampionátu hraje NHL. Jaké paběrkování! Hokej by měl brzy udělat něco jako tenis v roce 1968.

JAN KODEŠ. Tenista, který dvakrát vyhrál Roland Garros (1970, 1971), jednou Wimbledon (1973) a dvakrát hrál finále US Open (1971, 1973), si v 61 letech užívá důchodu.


Tenis v roce 2024

15. - 28. 1. Australian Open, Melbourne
26. 5. - 8. 6. Roland Garros, Paříž
1. - 14. 7. Wimbledon
26. 8. - 8. 9. US Open, New York
12. - 17. 11. Finálový turnaj B. J. Cupu, Sevilla
19. - 24. Finálový turnaj Davisova poháru, Malaga