Jedině prezident Nursultan Nazarbajev hleděl z obřího billboardu nad tribunou pevným pohledem.
Na čtvrtfinále to byla atypická kulisa. Polovina sedadel prázdná. "Velké zklamání. Čekal jsem, že bude plno," přiznal český kapitán Jaroslav Navrátil.
Na lavičce měl postaráno o tradiční zvukovou kulisu, dvacítka českých fanoušků s bubny, trubkami a vlajkami přiletěla do kazašské metropole nad ránem. Nevyspalí si opět mohli hlasivky vykřičet. "Zase jsme hráli v domácím prostředí."
A druhá strana? Většinu diváků tvořily děti školního věku. Kdo neměl modro žlutá trička, vzal si žluto-černou šálu. Halu okukovali už hodinu a půl před začátkem zápasového programu, hymnu odzpívali s rukou na prsou, pravidla tenisového chování však dopilovávali až "za pochodu".
Potlesk po špatném Hájkově servisu? Ticho! Rázným gestem umírňoval studenty postarší učitel. Příliš autority nepobral, plastové vějíře s logem Davisova poháru zní často i v tu nejméně vhodnou dobu. "Ten kotel provokoval dost, ale nenechal jsem to na sobě znát. Kdybych s nimi začal mluvit, je to jen horší," krotil se Rosol.
Do hlediště ale přece jen několikrát zabodnul rázný pohled. V uších ho řezal nepříjemný zvuk trubky, kterou hnal Andreje Golubjova kupředu mladík v modro žlutém tričku. "Postřehl jsem ho, protože měnil pozici a trošku mě tam provokoval."
Napočtvrté si pohlédli tváří v tvář na tiskové konferenci. "Dobře jste fandil, viděl jsem vás," smál se český tenista. Kazašského "novináře" odzbrojil ten den už podruhé. Poprvé překvapil, když na jeho rusky položenou otázku nevyužil překladatelku...
