"Myslím, že jsem ze sebe dostal všechno, co jsem v sobě měl," uvedl osmadvacetiletý sportovec, který má o budoucích plánech jasno. Společně s dalšími bývalými plavci Jiřím Jedličkou a Dominikem Bartošem se věnuje soukromé plavecké škole.
Vašim posledním velkým závodem je mistrovství Evropy v dánském Herningu. Jak jste si tam ze svého pohledu vedl?
Největšího úspěchu jsem dosáhl ve štafetě. Plaval jsem znak a společně s Petrem Bartůňkem, Janem Šteflem a Tomášem Plevkem jsme se dostali do finále. Nakonec z toho bylo krásné osmé místo. Potom jsem se dostal do semifinále v polohovém závodu na sto metrů a to mi také udělalo velkou radost.
Se svým výkonem jste tedy spokojený?
Musím přiznat, že na mistrovství Evropy jsem si vedl nad svá očekávání. V posledním půlroku jsem totiž plavání nedával tolik času, kolik jsem mu dával dříve. Šampionát jsem si ale užíval, přeci jen to byl můj poslední velký plavecký závod. V podstatě pro mě bylo příjemným překvapením jen to, že jsem splnil potřebné limity pro kvalifikaci.
Ještě před kvalifikací na mistrovství Evropy jste tvrdil, že letošním rokem ukončíte svou plaveckou kariéru. Změnilo se něco?
Plány jsou sice od toho, aby se měnily, ale rozhodl jsem se skončit. Jsem opravdu rád, že jsem mohl završit svou sportovní kariéru na mistrovství Evropy, a ne na mistrovství republiky.
Neuvažoval jste o tom, že byste na jaře ještě pomohl Jihlavě v extralize družstev?
Čekám, že se mi brzy ozve jihlavský trenér pan Ryška a bude mě k tomu přemlouvat. Momentálně ale platí to, že jsem se sportovní kariérou skončil. Na plavání navíc teď nebudu mít čas, takže nic takového neplánuji.
Čemu se hodláte věnovat? Prý byste měl mít plaveckou školu...
To je víceméně pravda, pracuji na tom s bývalými plavci a kamarády Jirkou Jedličkou a Dominikem Bartošem. Ten projekt je sice starý už tři roky, ale až letos v říjnu jsme plaveckou školu otevřeli. Já se teď starám o její fungování v Praze. Je to vlastně hlavní důvod, proč jsem plavání v posledním půlroce už nemohl věnovat tolik času.
A nepřemýšlel jste o tom, že byste si něco podobného otevřel v Jihlavě?
To by pan Ryška asi nebyl rád. (smích) Naši školu bychom sice chtěli otevřít i v dalších městech, ale hlavním cílem je, aby škola fungovala v Praze. Na to se teď musíme soustředit, takže o pobočce v Jihlavě je zatím zbytečné přemýšlet.
Sportovní kariéru jste tedy vyměnil za provozování plavecké školy. Baví vás to?
Ano, velmi. Dělám totiž něco, čemu rozumím. V mém zájmu je, aby se v Česku vychovávali kvalitní mladí plavci, a pokud tomu můžu nějak přispět, budu za to moc rád.
Zatím to tedy vypadá, že vaše plavecká kariéra je skutečně u konce. Budete tedy sportovat alespoň rekreačně?
Samozřejmě. Už nechci sportovat profesionálně, ale spíš pro pocit, že dělám něco pro sebe a že se udržuji v kondici. Pohyb je totiž obrovská droga a já bych bez něj nemohl vydržet. Hned v lednu si tak budu muset najít nějakou novou aktivitu, která mě bude naplňovat. Záleží ale, kolik budu mít volného času. V létě bych se pak chtěl vrátit k cyklistice a občas se projet na kole.
Budoucnost tedy máte prozatím naplánovanou. Když se ale vrátíme na moment do minulosti, dokázal byste říct, kterého sportovního úspěchu si nejvíce vážíte?
V tom mám jasno. Dostal jsem se na olympiádu (Peking 2008) a splnil si tak svůj dětský sen. Od roku 2005 jsem také pravidelně objížděl všechna mistrovství Evropy i světa. Neunikla mi žádná velká soutěž a padlo hodně českých rekordů. Myslím, že jsem ze sebe dostal všechno, co jsem v sobě měl. Po tom všem musím uznat, že se svojí sportovní kariérou jsem nadmíru spokojený.
Cestování po světových šampionátech vás tedy naplňovalo téměř deset let. Máte vizi, že byste třeba někdy jezdil po světě jako trenér se svými svěřenci?
To by bylo super, ale jak říkám, vůbec nevím, jestli se k samotnému trénování mládeže někdy dostanu. Mám teď manažerskou funkci a chtěl bych, aby mě to v budoucnu živilo. Nicméně trénování by mě velice bavilo a třeba se toho někdy dočkám.
