Na den přesně před 40 lety ho za to americký soud odsoudil k pěti letům vězení.
"Jsem muslim. A tahle válka jde proti učení Koránu," prohlásil tenkrát.
"Kromě toho – vojáci Vietkongu mě nikdy negrem nenazvali. Na rozdíl od mnohých Američanů."
Ali nakonec do temnice neputoval, na to si mohl dovolit příliš šikovné právníky. Vzali mu však boxerskou licenci, do ringu se mohl vrátit až v roce 1970, kdy Nejvyšší soud USA rozsudek přehodnotil.
I tak to byla rána. Ostrý direkt.
Mezi provazy v boxerském čtverci podobné často nedostával. Spíš je rozdával. V roce 1960 vyhrál olympiádu v Římě, byl šampionem těžké váhy asociací WBC, WBA a NBAF.
Dodnes mnozí tvrdí, že právě Aliho zápasy jsou těmi nejúchvatnějšími v dějinách boxu. Magazín Sports Illustrated a BBC ho vyhlásily Sportovcem 20. století.
Před 40 lety mu však byla sportovní sláva k ničemu. Daleko od vlasti umíraly ve Vietnamu desítky tisíc amerických vojáků, rodiny plakaly nad nenávratnými ztrátami. Do toho všeho řekl Ali: "Ne. Do války nepůjdu." Hrdina? Idol? Kdepak. Najednou dostal docela jiný cejch: Zbabělec.
Jenže on to snad už ani neměl chuť vyvracet. Tahle země ho podle jeho tehdejšího mínění nikdy úplně nepřijala. Proč by ji měl něco splácet? To už byl olympijským vítězem, když si jednou v Louisvillu dovolil zajít do baru "pro bílé". Nenalili mu. Popuzeně vyšel z podniku, jenže na mostě ho vzápětí obklopila banda bílých rabiátů. Naváželi se do barvy jeho pleti, jak jinak.
Strhla se mela, z níž boxer Ali nevyšel poražený. Jenže když ti potlučení kolohnáti odkvačili, necítil se jako hrdina. V duši měl beznaděj odpadlíka. Vzal zlatou olympijskou medaili z Říma a hodil ji přes okraj mostu. Hluboko pod ním šplouchla voda, kus kovu klesl na dno řeky. Tak to aspoň dlouho vyprávěl
.
Později připustil: "Možná jsem ji prostě jen někde ztratil." Ale i kdyby zrovna tohle byla fikce, své si s diskriminací užil. Už jako malý kluk. Také proto se stal členem organizace Černí muslimové, své jméno Cassius Clay změnil na Muhammad Ali. "Clay? Tohle jméno mi nebude chybět. Dostali ho moji předkové od bílých otrokářů."
A také proto odmítl narukovat.
Do ringu se vrátil až na podzim v roce 1970. V boji o světový titul pak prohrává s Frazierem. V roce 1974 však už Foremana přemůže. Přestože mu tehdy věřil málokdo. Ne, ani odřeknutí vojenské povinnosti ho neobralo o pověst legendy. Nemohlo obrat.
V roce 1996, už jako muž krutě postižený Parkinsonovou chorobou, zapaloval při zahájení her v Atlantě olympijský oheň. Dočkal se bouřlivých ovací vestoje. Tahle země ho už dávno přijala.
