Dva dny padaly z oblohy provazce vody. Přesto na tribunách Olympijského stadionu v Amsterdamu sedělo 24 tisíc diváků v pláštěnkách a dlouhé hodiny fandili aktérům mistrovství světa v rychlobruslařském víceboji.
„Za celý život jsem takovou atmosféru nezažil,“ nadšeně se rozhlížel český kouč Petr Novák.
MS ve víceboji |
Martina Sáblíková skončila na 5 000 metrů druhá, na 3 000 metrů třetí a celkově šestá. Nikola Zdráhalová byla na 500 metrů čtvrtá, celkově v životním víceboji osmá.
Jenže to vše, jako by tentokrát nebylo nejpodstatnější.
„Ten šampionát byl mazec,“ říkala Sáblíková. „Lilo, ale diváci pořád zůstávali, hučeli, fandili všem. Záda mě už zase bolí, ale rozhodně nelituju, že jsem sem jela. Něco podobného už nikdy zažít nemusím.“
Ovál pod otevřeným nebem vyrostl na Olympijském stadionu z roku 1928 provizorně na dva měsíce. Tak to vymyslel Rintje Riitsma, šestinásobný mistr světa. Od ledna si na ovál přišlo zabruslit 150 tisíc Nizozemců. A o víkendu z ochozů fandili nejlepším na světě.
Říkejme tomu oslava jubilea.
Martina Sáblíková na MS v rychlobruslařském víceboji v Amsterdamu.
Před 125 lety v roce 1893 se právě v Amsterdamu na Muzejním náměstí konal světový šampionát ve víceboji vůbec poprvé. Domácí Jaap Eden se stal jeho vítězem. Pumpky, podkolenky, sako a vlněná čepice. Tak jej tu viděli závodit.
Tehdy ještě platilo, že zlatou medaili dostanete jen tehdy, pokud vyhrajete tři ze čtyř tratí. Když to na šampionátu ve Stockholmu 1894 nikdo nedokázal, žádná medaile se jednoduše neudělila.
Od 90. let 20. století se rychlobruslení pevně zabydlelo v halách. Nicméně i svět dlouhých nožů zasáhla sportovní retro móda, odrážející se v hokejových Winter Classics i na šotolinových cestách profesionálních cyklistů.
Ne, nešlo rozhodně o spravedlivé mistrovství. Rozmary počasí ho poznamenaly.
„V dešti se zhoršovala kvalita dráhy, dělala se na ní krupice. Někomu foukal protivítr, jinému ne,“ líčil Novák. „Ale náš sport je zimní, počasí bývalo jeho součástí. Proto sem i to vše patřilo.“
V hale se před každou závodní jízdou Sáblíková deset minut rozjíždí a zkouší si techniku. Zato tentokrát? „Chodily jsme na led čtyři minuty před jízdou, sundaly bundu a šly hned na start. Na té hrbolaté dráze se stejně technika zkoušet nedala,“ popisovala.
Sverre Lunde Pedersen upadl na trati 10 000 metrů, přišel tím o zlato z vícebojařského MS v Amsterdamu.
A přece všichni tvrdili: Skvěle si to užíváme. Snad až na Sverre Lunde Pedersena z Norska, který pádem v závěrečném závodě na 10 000 metrů přišel o titul z víceboje.
Nejdůležitější, olympijské boje už byly letos vybojovány. „Připadala jsem si tu spíš jako na exhibici,“ podotkla Sáblíková. S čímž souviselo také pozvání do Rijksmusea, kde se fotila s dalšími 43 žijícími mistry světa ve víceboji. „Byla jsem tam nejmladší a docela se styděla.“
Zážitkem se pro ni stal i první přímý souboj se Zdráhalovou v rozjížďce na 1 500 metrů. „Hlavně mi ze začátku moc neujeď,“ nabádala mladší kolegyni, ženu se sprinterskými vlohy. „Neboj, až se v poslední zatáčce přeženeš kolem mě, ještě ti zamávám,“ opáčila Zdráhalová.
Sáblíková ji před cílem skutečně předstihla, ale Zdráhalová pochopitelně nemávala. „Měla jsem na té dráze starosti sama se sebou.“
Při finálové pětce potom byly podmínky nejkrušnější. V 15 stupních led změkl a do toho lilo. „Doslova jsem bruslemi prorážela spoustu vody,“ tvrdila Sáblíková. „Ať jsem dělala cokoliv, prostě to nejelo.“
Zdráhalová při pětce trpěla a napadalo ji: Radši budu sprinterka.
Za cílem ale i ona oslavovala. Vždyť proti loňsku se ve víceboji zlepšila o devět míst. „Celé to byla sranda,“ řekla a šla se usušit. „Všechny věci mám mokré, mezi závody ani nestíhaly doschnout.“
