„Doufám, že navážu na svou sérii s Chrudimí. Ve finále jsem s ní ještě neprohrál,“ burcuje před dnešním prvním finálovým duelem Vnuk.
Převládá v kabině před finále dobrá nálada?
U nás v kabině je nálada vždycky dobrá. Srandičky musí být. Když je potřeba, tak ale umíme zapnout a být vážní. V pátek už zapneme na zápasový mód, v tréninku ladíme hlavně taktické věci. Žádné sprinty, žádné honičky. Všechno máme secvičené a ladíme jen detaily, které budou rozhodovat.
Vyrukujete na Chrudim s něčím novým?
Připravili jsme si nové signály, stejně tak to udělá určitě i soupeř. Možná se navzájem překvapíme novými prvky. Očekávám spíše taktickou šachovnicovou partii než krásný futsal. I tak věřím, že to přinese divákům skvělou podívanou.
Loňské finále jste sledoval z tribuny. Jak těžké to bylo?
Bylo to opravdu hrozné. Je jedno, jestli se jedná o reprezentaci, semifinále či finále. To jsou zápasy, které baví každého. Každý je tím plný a naprosto je hltá. Je to něco úplně jiného. O to víc to samozřejmě bolí, když do nich člověk nemůže nastoupit. Doufám, že navážu na svou sérii s Chrudimí. Ve finále jsem s ní ještě neprohrál. Ať za Spartu, tak za Plzeň. Věřím, že i napotřetí proti Chrudimi vyhraji.
Program finále
|
O to větší je letošní motivace?
Samozřejmě. Motivuje mě i to, že jsem loni nemohl hrát a prohrálo se. Chci dokázat, že jsem tím důležitým hráčem, se kterým se titul vyhraje. Nechci prohrát.
Po nepříjemném zranění jste se vrátil i do reprezentace. Jaké bylo znovu obléct národní dres?
Těšil jsem se zpátky na palubovku. Doufal jsem, že stihnu už utkání proti Arménii, ale v té chvíli jsem začal teprve běhat. Nebyl jsem vůbec v tréninkovém procesu. Ani jsem nebyl v kontaktu s trenérem reprezentace Tomášem Neumannem. Když jsem začal trénovat s týmem, tak jsme se bavili i o návratu do reprezentace. Chtěl jsem hrát proti Bosně a Hercegovině, důvěru jsem dostal a nastoupil. Bylo krásné se vrátit. Nosit lvíčka na prsou je ten nejkrásnější pocit.
Loni finále rozhodovaly penalty, které se vám v semifinále příliš nevedly. Zaměřujete se na ně?
Na předzápasovém tréninku jsme je párkrát zkoušeli. Zkušení střelci penalt jako Michal Seidler, Tomáš Holý nebo já jsme ještě penalty nekopali, spíš na ně chodili méně ozkoušení hráči. Právě proto to šli zkusit. Uvidíme, komu by trenér dal důvěru, nebo také, kdo si v té chvíli bude věřit. Něco jiného je kopat penaltu v semifinále, kde víme, že pravděpodobně uspějeme, než s Chrudimí, kde může každá penalta rozhodnout.
Bude to tak, že každá šance může rozhodnout?
Ano, každá šance může proti Chrudimi rozhodnout. Musíme proměnit šance, které si vytvoříme. V tom jsme vyhořeli proti Spartě. Každou příležitost, kterou budeme mít, musíme využít. Proti Spartě jsme si vytvořili dvacet možností a proměnili pět. To je opravdu málo. Navíc proti Chrudimi si tolik šancí určitě ani nevytvoříme. O to víc se musíme koncentrovat v zakončení.
Bude vás soupeř nutit k tomu situace nehrát až přímo do kuchyně?
Nevím, jestli konkrétně mě... (smích) Jedině, že by na mě trenér řval při každé kličce. Jsem spíš taková hračička. Když jde ale do tuhého, tak hru zjednoduším. Pamatuji si, jak jsem nic nevymýšlel a dával Chrudimi gól střelou z deseti metrů pod víko. Záleží na dané situaci. Třeba si ani nebudu tolik věřit s kolenem. Uvidíme.
Co právě vaše zmíněné koleno?
Doufám, že koleno drží. Na sto procent to samozřejmě není, je to takových devadesát devět. (smích) V hlavě to ještě trochu mám, ale nesčetněkrát mě na tréninku nakopal Gabriel Rick. A ten společně s trenérem říkají, že už to drží.
Ví se o vás, že jste vášnivý sběratel kartiček NHL. Jaké sbíráte?
Moje hlavní sbírka jsou „Young guns“ karty. To jsou první karty s daným hráčem, které vyjdou. Ty sbírám asi od roku 2000, kde mám třeba karty bratrů Sedinů. Až po letošek, kdy vyšel Juraj Slafkovský. Poté ještě kartičky „One of one“, kdy je na světě vždy jen jedna daná. A nakonec kartičky „Hall of fame“. Tady hledám přímo rukou podepsané kartičky. Chybí mi samozřejmě starší vydání, těch je opravdu minimum.
