„Prožívají to se mnou, celá rodina mi to přeje. Obrovskou podporou je pro mě i babi s dědou a bratrem, kteří jsou na každém zápase,“ říká 21letá odchovankyně Zlína, v jejíž domovské hale se Česko ve středu utká s Islandem.
Jaká byla vaše první reakce?
V Tatrách jsem byla bez signálu, takže jsem nic nevěděla. Do vlaku mi volala kamarádka Terka Fryčáková, jestli s ní budu na repre na pokoji. Byla jsem z toho trochu v šoku. Reprezentace byla odmalička můj sen. Prošla jsem dorosteneckou i juniorskou reprezentací a doufala jsem, že bych si jednou mohla zahrát i za dospělé.
Jak se cítíte na srazu? Rychle jste se sžila s kolektivem, nebo jste byla trochu nervózní?
Jsem trochu nervózní. Nevím, co ode mě trenéři očekávají. Ale parta je výborná a postupně zapadám. Holky mě podporují, nějak to půjde. Chápu, že jsem nováček, nic velkého neočekávám.
Mrzelo by vás hodně, kdybyste nenastoupila?
Asi jako každého, ale když budu upřímná, tak s tím moc nepočítám. Je nás dvacet v týmu a do zápasu může jít jen šestnáct holek. Na mém postu jsem třetí v řadě. Navíc nejsem v takové formě. V klubu jsem teď vytížená na střední spojce, v reprezentaci se mnou počítají na levé křídlo. Aspoň o sobě můžu říkat, že jsem univerzálka. (úsměv)
V týmu je řada hráček, která prošla zlínským klubem. Usnadnilo vám to aklimatizaci?
Na dopolední tréninky jezdí také Verča Andrýsková. Hodně holek znám z mládežnických reprezentací. S těmi se bavím nejvíce. Sraz je pro mě hlavně šance naučit se něco nového od holek, které mají zkušenosti ze zahraničí.
Tam vás to také láká?
Jednou bych tam chtěla házenou hrát. Líbila by se mi německá bundesliga. Ale momentálně studuji vysokou školu v Olomouci a to je moje priorita.
Házená byla vždy jedničkou?
Jako malá jsem plavala, dělal gymnastiku a házenou kombinovala s aerobikem. V sedmi jsem zůstala jen u házené.
Rodiče vám radí?
Taťka je kliďas, poradí mi v klidu doma. Mamka mě čtyři roky trénovala a při zápasech na mě z hlediště křičí. Ale jsem zvyklá. (úsměv)
