Deset let, deset medailí. Aby se to nepletlo, ženy za stejný čas mají medailí pět, i stříbro z Ria.
Muži jsou však jedničky a současný turnaj má potvrdit, jak si Francie tento sport zamilovala. Nejlepší inspirací pro ostatní pak je to, že lze z role komparzistů dojít na vrchol a na něm stát téměř bez pohnutí.
„Ještě v 80. letech byla Francie házenkářský trpaslík,“ připomíná Karel Nocar, bývalý reprezentant a nynější manažer národního týmu, který za Chambery hrál v letech 2003 až 2013, což kopíruje roky, v nichž se z aspiranta stal dominátor. Dosvědčují to tvrdá čísla: francouzský svaz za posledních deset let ztrojnásobil příjmy od sponzorů ze tří milionů eur na devět milionů. „Máme vítr v plachtách,“ říká marketingový šéf federace Jean-François Jeanne.
Přišly peníze kvůli výsledkům, či výsledky zásluhou peněz? Ani jedno neplatí čistě. Francouzská házenkářská cesta je kombinací příznivých vnějších podmínek, trpělivosti, řady výjimečných jedinců a z velké míry ochoty se učit.
Úvodní zápas francouzských házenkářů s Francií si nenechal ujít ani prezident Francois Hollande.
To nejlepší do svých řad
První předpoklad Nocar poznal sám a jen se mu potvrdil, když viděl, že v tradičních míčových sportech (basketbal, házená, volejbal) měla Francie loni v Riu ze šesti olympijských míst pro muže a ženy pět zástupců. „Obecně podporují sport. Nastavená cesta je dobrá, u jednotlivců i u kolektivů,“ oceňuje. To je však jen základ.
V 80. letech se Francie v mužské házené na mistrovství světa ani nedostávala. A tak provedla relativně snadnou věc. „Vsadili na to, že začali tahat know-how z vyspělých zemí: skrz trenéry i hráče,“ líčí Nocar; tehdy především ikony bývalé Jugoslávie. „Dokázali je dostat do Francie, inspirovali se, nastavili systém. Pomalu začal fungovat.“
V roce 1995 přišel titul mistrů světa. Senzace, ale uspokojit se? Kdeže. Ve Francii měli jasno, že jednorázové zlato dynastii nedělá.
„Úspěch přinesl popularitu, inspiroval mládež. Energie se zkumulovala. Začal další růst a rodila se kultura vítězství,“ dodává Nocar. Po druhém titulu (2001) ve Francii podnikli potřebný krok číslo dvě – nejprve absorbovali znalosti zvenčí, nyní se za nimi vydali sami: „Oni mají největší sílu ve hře jeden na jednoho; ať v obraně, či v útoku. Tomu říkají vyhrávání duelů. Ale takticky tak zdatní nebyli.“
Budoucí legendy proto mířily do Německa a Španělska na házenkářské univerzity práce s detailem. Didier Dinart, současný kouč, se stal vzorem pro puntičkářství v obraně. Největší hvězda Nikola Karabatič se v Kielu přiučil tomu, co pro ofenzivu znamená absolutní pečlivost.
Radost francouzských házenkářů po vysoké výhře nad Brazílií.
Karabatič má všech osm velkých zlatých, Dinart sedm (jedno trenérské). Přidala se šťastná ruka výjimečného šéfa Clauda Onesty (osm zlatých), letos už „jen“ manažera týmu. Práce na lavičce odvedl v klíčových letech dost. „Rozdal klíče od baráku klukům a věřil jim,“ užívá Nocar trefnou metaforu. Oni se odvděčili.
A zlatá kola se točí
Tým měl pevná pravidla a až magickou schopnost neustále se za pochodu doplňovat mladými. Strhující úspěchy plnily ulice, což nemohli nepostřehnout sponzoři. Zlatá kola se tak točí čím dál rychleji – systém dostává díky nadšení víc a víc talentů (svaz má 520 tisíc registrovaných hráčů a hráček) i víc prostředků.
Pařížské PSG se díky penězům katarských majitelů stává klubovým gigantem. Na šampionátu by ve Francii rádi prodali půl milionu lístků; před startem bylo pryč 431 tisíc. Premiéře v Paříži tleskal i prezident François Hollande.
Cíl? Další zlato, pochopitelně. Sport, který býval před čtvrtstoletím na okraji zájmu, si totiž na tento kov zvykl. A když cesta trvala tak dlouho, odmítá jakýkoli krok zpět.
