„Bylo to hodně bojovné. První poločas jsme rozhodně nepředváděli to, co chceme. Až pak jsme se zvedli, hlavně díky bojovnosti a nasazení,“ uznal 24letý Douda.
Hodně vás potěšilo, že jste porazil svůj bývalý klub?
Ale Zubří už moje není, teď jsem přece Plzeňák. (úsměv) Takže hlavně proto jsem rád za vítězství.
Vypsal jste v kabině nějakou odměnu, jak bývá tradicí?
Nebyla. Já to beru jako povinnost, že Zubří porazíme.
Chvílemi bylo na hřišti dost emocí. Co se tam dělo?
To je normální, takové hecovačky. Známe se, pošťuchujeme navzájem. A na konci je to zase v pohodě.
Vy jste nenastoupil hned od začátku. Byl to záměr trenérů, že půjdete na hřiště až později?
To ne. Už v přípravě jsme začali praktikovat, že se střídáme po patnácti minutách. Nemáme v týmu žádnou velkou hvězdu, aby mohla hrát 60 minut. Trenér vybral sestavu, pak se to protočilo. Všechny posty máme zdvojené a není důvod, aby měl někdo přednost.
Střílel jste hodně ze střední vzdálenosti, vzal jste to na sebe?
To vyplynulo ze situací. Zkusil to Kuba Tonar, rána šla do bloků, zdálky se dnes trápil i Honza Stehlík. Tak jsem to pak zkusil já a vycházelo to. To je normální. Když má Honza fazonu, bere to na sebe zase on.
Zdálo se, že chcete dohrát sám i poslední vteřiny, kdy Zubří zkusilo osobní obranu. Neměl jste strach, že ještě soupeř srovná?
Neměl. Přesně jsem věděl, jak to udělám. Když zbývá šest vteřin, stačí to přece podržet a pak hodit balon někam do rohu. Pět vteřin trvá, než tam doletí... (úsměv)
Když jste odskočili na 23:19, zdálo se být rozhodnuto. Ztratili jste pak na chvíli koncentraci?
Nic jsme nepodcenili, ale přišly tam nějaké technické chyby, neproměněné šance. I já hodil balon do autu. A Zubří nikdy nic nevzdává.
Těší pak výhra o gól víc, než kdybyste soupeři dali o deset?
To spíš víc štve soupeře, když prohraje o gól... Možná to děláme pro diváky. Ale zase, po první půli by jich asi spousta nejradši odešla. Pak jsme si je snad udobřili.
