Návštěvu Islandu musela oželet, na dvě nedávná přípravná utkání reprezentace házenkářek v zemi gejzírů se rozhodli trenéři vyzkoušet jiné alternativy. Opora v brance národního týmu Barbora Raníková ale nelitovala.
"S Islandem má svaz dlouhodobou spolupráci, snad se tam ještě podívám. A teď jsem alespoň měla čas na školu a taky na přípravu k trenérské licenci B," vysvětlila v předvečer zkoušek gólmanka Zory a dodala, že s trenérským řemeslem už sbírá první zkušenosti.
"Mám specializaci na brankářky a pomáhám u dorostenek pana Krejčíře na Zoře. Celý tým bych ale vést ani nechtěla," začala otevřený rozhovor dlouholetá jednička v brance Zory.
Barbora RaníkováNarodila se v roce 1985 v Písku, kde také začínala s házenou. V dorosteneckém věku hrála dva roky ve slávistickém SCM. Největších úspěchů ale dosáhla v DHK Zora Olomouc, kde působí už osmý rok a zároveň studuje na Právnické fakultě Univerzity Palackého. V sezoně 2007/2008 vychytala ve dvojici s Lenkou Černou titul pro olomoucký klub. Od roku 2006 je členkou reprezentace, za tu dobu v ní odchytala 49 zápasů. Sní o návštěvě Nového Zélandu. |
Baví vás předávat zkušenosti mladým?
Pokud mám malou skupinu čtyř pěti brankářek, tak ano. Jednou týdně si připravím nějaká cvičení, hlavně na odraz a techniku chytání. Jde čistě o brankářský trénink, hlavní kouč totiž nemá čas, aby se jim speciálně věnoval. Snažíme se s nimi rozvíjet gólmanské schopnosti.
Roste už tedy Zoře budoucí hvězda?
Jsou tu šikovné holky, dorostenecké reprezentantky, ještě kdyby nám trochu vyrostly... Musím si vychovat nástupkyně, abych mohla odejít.
A váš odchod se blíží?
Po sezoně mi končí smlouva, takže se všichni na Zoře bojí, co bude dál. Ještě to ale není jasné, rozhodovat se budu až v červnu po státnicích. Mám nabídky ze zahraničí a chtěla bych se také vrátit domů do Písku. V klubu se snaží, abych zůstala ještě rok a vychovala si tu nástupkyni. I to je možnost, budoucnost mám otevřenou.
Ke které možnosti se teď přikláníte?
To právě nevím. Bude mi sedmadvacet a zkušenost v zahraničí mi chybí, ale pro mě je důležitá i práce. Takže pokud by mi ji klub sehnal, tak bych byla ochotná ještě rok zůstat. Ale už teď mám stejnou nabídku i v Písku. V dnešní době je to s prací hrozné, čerstvě dostuduju a budu bez praxe hledat první zaměstnání. Pokud by byla možnost práce, tak bych nabídku vzala.
V jaké oblasti?
Ve veřejné správě, třeba na magistrátě.
Ale i tak by šlo jen o rok?
Ano, pak bych se stejně vrátila do Písku. V Olomouci už jsem osmou sezonu. Vždycky jsem chtěla s házenou něco dokázat, podívat se do zahraničí, vydělat si peníze a začít normálně fungovat. Ale dnes už to nejde, v zahraničí nejsou takové finanční podmínky. Hodnoty jsem si postupně obrátila, díky házené jsem mohla vystudovat vysokou školu. Rodiče totiž neměli na to, aby mě do sedmadvaceti živili ve škole.
Předpokládám, že dostat se z interligy do zahraničí není tak snadné. Navíc reprezentace už dlouho čeká na úspěch.
Nabídky mi chodí právě na základě nároďáku. Nedávno jsme hrály se Švédskem, a i když to byl pro nás propadák, tak mi přišla nabídka. Zájem tedy je, ale o hráčky, kterým končí smlouva, aby se nemusely vykupovat ze smlouvy. Podmínky jsou však celkově jiné než dřív. Před pěti lety jsem měla nabídku za pět tisíc euro, pak to byly tři tisíce a teď jsme na dvanácti stech. Na druhou stranu Ostrava i Most zlepšují situaci u nás, vytvářejí dobré podmínky a lákají zahraniční hráčky k nám. Tendence, aby odcházely české hráčky ven už nejsou tak silné. Možná se dočkáme toho, že u nás bude hrát hodně zahraničních hráček.
Přemýšlíte i nad dalšími nabídkami?
Co se týká interligy, tak bych šla už jen domů, do Písku. Už se mi nechce cestovat. Něco se objevilo i v Německu. Jsem ve spojení s agenty, kteří nabízejí kluby, ve kterých potřebují brankářku. Agentů se ozývá strašně moc, ani kolikrát nevím, kde na mě berou kontakt. Mám ale nevýhodu v tom, že mám strašně špatnou angličtinu. Německy se domluvím, ale severské země jsou o angličtině. To mě od zahraničí trochu zrazuje.
Často vás brzdí zdravotní problémy, nebojíte se, že vám mohou angažmá překazit?
Dříve byly fyzické testy běžné a muselo se projít zdravotní prohlídkou. Dnes už se na to tolik nehledí, i když sama nevím, jestli s mým zdravotním stavem ještě v bráně dlouho vydržím. Proto řeším i nástup do práce, i když vím, že mi neuteče. Pořád to vidím na Lence Černé.
Povídejte.
Je to vynikající hráčka, v házené dokázala neuvěřitelné věci. Ale teď je jí pětačtyřicet, její tělo už nemůže vydržet dlouho a neměla civilní povolání. Má vysokou školu, ale skončila ji před dvaceti lety a kdo ji zaměstná? Je to daň za to, že házené obětujete půl života a na druhou stranu vám nezbude nic jiného než se motat kolem v trenérské funkci. Proto bych chtěla dělat i něco jiného než jen sport.
Jak s Lenkou Černou vycházíte? Přišlo mi, že při posledním souboji Zory s Veselím, to mezi vámi docela jiskřilo.
Máme spolu super vztah, mimo hřiště jsme skoro jako matka s dcerou. Ale v tomto zápase zrovna došlo k nedorozumění kvůli dresům. Platí pravidlo, že domácí si zvolí barvu a hosté se přizpůsobí. My brankářky jsme měly červené, stejně jako Veselí. Lenka za mnou přišla s tím, že se přece nebudou převlékat kvůli dvěma brankářkám Zory. Jenže, my jsme byli domácí. Je to vždycky takové štengrování, snaží se mě rozhodit. Když jsme hrály spolu, měla jsem z její strany super podporu. V zápase je to takové, že se chceme předvést a dokázat si, že jedna je lepší než druhá.
Nikdy jste nechtěla v Olomouci zůstat?
Kdybych tu měla přítele, zůstala bych, ale takto mě to táhne domů. Na Olomouc nikdy nezapomenu, je to velmi krásné město, prožila jsem tu studentská léta a budu vzpomínat v dobrém. Ale Písek je Písek.
Neříkala jste to v klubu? Třeba by vám tu přítele sehnali.
Tedy shánějí mi hodně věcí, ale zrovna tohle ne. Přítele mám v Písku, už jsem deset let z domova a začínám pomalu myslet na rodinu.
V Brazílii právě skončilo mistrovství světa, pro reprezentaci to byl jen další z dlouhé řady šampionátů, na který se nekvalifikovala. Jak velká nás dělí propast od zbytku světa?´
Nemyslím si, že jsou soupeřky rychlejší, možná jen o trochu lépe technicky vybavené. Spíše máme v hlavě, že už se tak dlouho prohrává a bojíme se vyhrát. Je to z naší strany psychický problém, nepřijde mi totiž, že bychom byli horší než některé týmy. Rakušanky jedou na každý šampionát a teď jsme je porazily o deset. Někdy hrajeme výborně, jindy je to propadák a přitom můžeme hrát se stejným soupeřem. Pokud se daří, tak všem. Když se na začátku dvěma třem nedaří, tak už to jede a nejde to nikomu. Chybí nám tahoun, který to vezme na sebe, když se nedaří. Také nehrajeme moc kolektivně. Vyspělé týmy nás předčí v tom, že dokážou hrát na hřišti všechny.
V běhu je nový kvalifikační cyklus na mistrovství Evropy. Může Česko postoupit ze skupiny se Švédskem, Slovinskem a Rakouskem?
Cítím u týmu velký posun a s hratelnými soupeři máme jedinečnou šanci se dostat na šampionát. Švédky půjdou z prvního místa a my bychom mohly skončit druhé, stačí dvakrát porazit Slovinky a s Rakušankami doma. Realizační tým dělá skvělou práci, snaží se nás dostat do pohody a také abychom o házené i více přemýšlely. Po trénincích studujeme soupeře a musíme o nich vědět absolutně všechno. Je to krok dopředu.
Opačný směr zažíváte v klubu, léta hojnosti vystřídalo v Zoře chudší období. Co týmu chybí, aby byl tak úspěšný jako předchozí?
Zkušenosti. Je tu šest sedm hráček, které zažilo úspěšnou éru a zbytek jsou mladé holky. Na mladých se dá pořád pracovat, mohou se rozvíjet a růst. Je to o chtění být lepší než ta druhá. Mají dost prostoru, až mám někdy pocit, že na to hřeší. Když jsme byly mladé, musely jsme si šanci vysedět a pak během krátké chvíle využít šanci a přesvědčit trenéra. Z nezkušenosti plyne spousta technických chyb a je jasné, že holky potřebují vyspět. Jsou mladé, běhavé, ale musíme skloubit naše zkušenosti s jejich dravostí. Bude to chtít ještě chvilku času.
Čeho byste ještě chtěla v házené dosáhnout?
Určitě ještě chci něco vyhrát, se Zorou jsem byla mistrem jen jedenkrát. Přála bych si zažít úspěch s nároďákem. Olympiáda asi nevyjde, ale aspoň Evropu nebo mistrovství světa bych chtěla zkusit.
