Alilovič přitahoval pozornost svou energičností, umem, ale i emocemi. Ty by směrem na jihovýchod asi nebyly ničím pozoruhodným, v českých poměrech to však bylo novum. Jeho trenérský rukopis žádá od mladých hráčů disciplínu, koncentraci a nasazení. Ale přinesl výsledky.
Jaromír Bohačík odešel po výborné sezoně v USK do Nymburka, Lukáš Feštr do Děčína a Petr Šafarčík má namířeno do Kolína, mladí pivoti Pavel Grunt s Filipem Petruželou trénují s reprezentací...
„Společně jsme dokázali, jak může každý udělat velký posun, pokud bude tvrdě pracovat. Takže ta poslední sezona, výsledek tříletého snažení, pro mě byla potěšením,“ mohl Alilovič před českými novináři vyjádřit svou spokojenost s vykonanou prací.
S týmem USK se vám letos podařilo vybojovat páté místo, největší úspěch za šestnáct let. Co vás vedlo k rozhodnutí opustit halu Folimanka?
Hned na úvod musím říct, že jsem strávil v Praze jedno z nejkrásnějších období. Tři krásné roky. Za rozhodnutím v angažmá nepokračovat hledejte na prvním místě rodinné důvody. Děti rychle rostou, syn jde na základní školu a nahromadily se další záležitosti. V tom přišla nabídka ze Slovinska a vše se zrychlilo.
Odcházíte do klubu KK Primorska. Co bude náplní vaší tamní práce?
Přijal jsem místo šétrenéra mládeže. Primorska je mladý klub, který chce budovat seriózní mládežnický program. Budu mít na starosti práci s kadety i juniory. Ti pak hrají i mužskou soutěž, takže se to od práce na USK nebude téměř lišit. Vědí, že každý tým v malé zemi, jako je Slovinsko, je závislý na svých mladých hráčích, takže primárním cílem tohoto klubu je práce s nimi.
Za tři roky jste český basketbal jistě dobře poznal. V čem je prostředí této hry jiné ve Slovinsku a v Česku?
Moc se to neliší. Opravdu ne. Já tady všem vyprávím, na jakém vzestupu je český basketbal. Opravdu roste. Nejvyšší soutěž je silná, dobře zajištěná a organizovaná. V Česku jsou výborní tuzemští hráči i cizinci. Není lehké se tu prosadit, protože jde o vyrovnanou soutěž.
A jak se liší mentalita hráčů zde a ve Slovinsku? Především těch mladých.
Možná mají mladí slovinští hráči lepší tréninkové návyky a vědí, čeho chtějí dosáhnout, a činí k tomu kroky rychleji. Abych pravdu řekl, tak jsem ve Slovinsku pět let nepracoval, možná se něco změnilo, v současné chvíli znám asi český basketbal lépe než ten slovinský. Mnoho velkých rozdílů bych nenašel.
Jak na angažmá v Praze budete vzpomínat?
Skvěle, skvěle, skvěle. Opravdu. Kdybych se nemusel takto kvůli rodině rozhodnout, tak bych rozhodně chtěl zůstat. Mám ale takový pocit, že se dříve, nebo později vrátím. Přál bych si to. Nemohu říci jediné špatné slovo. Vycházel jsem s vedením klubu, lidmi okolo a Prahu jsem si oblíbil. Samozřejmě, že první rok byl obtížnější. Musel jsem si zvyknout na hráče, hráči a vedení klubu na mě, ale hned druhý rok jsme si s manželkou a s dětmi v Praze připadali jako doma. Takže když se mě tu teď někdo ptá, jak jsem se v Praze měl, říkám, že to pro mě jako trenéra bylo to nejlepší místo. Jak říkal Terminátor: „I will be back!“
Na co vzpomínáte nejraději?
Na začátku jsem byl velmi mile překvapen podmínkami v klubu, vybaveností materiální i personální, organizací i tím, že máme vlastní halu. Hráči tu mají plnohodnotnou platformu pro rozvoj a je na nich, zda a jak ji využijí. To nejsou maličkosti. Nejvíce mi samozřejmě v hlavě zůstanou hráči, se kterými jsem den co den tři roky pracoval. Společně jsme dokázali, jak může každý udělat velký posun, pokud bude tvrdě pracovat. Takže ta poslední sezona, výsledek tříletého snažení, pro mě byla potěšením. Je přirozený proces, že se tým musí obměnit každé tři nebo čtyři roky a začít se budovat od nuly. Tak to je v kolektivním sportu. Hráči se zlepšují, herně rostou, kluby o ně mají zájem a oni chtějí zkoušet nové možnosti. Ve všem samozřejmě hraje roli rozpočet, to není nic divného, ale pokud klub správně pracuje, tak se toto může podařit všude. Je za tím práce, která není vidět. To, že se o hráče USK nyní kluby přetahují, svědčí o tom, že se klubu daří produkovat kvalitní hráče a dělají svou práci dobře. USK Praha je v tomto jasně nastaven a potřebuje tento úspěšný směr udržet i nadále.
Slovinský trenér Mirsad Alilovič diriguje hru USK Praha.
Letos jste se stal trenérem roku v české lize, mělo to nějaký ohlas ve Slovinsku?
Samozřejmě, že se to lidé dozvěděli. Bývalí hráči USK Nikolič, Krušič a Primorac působili nebo působí i ve Slovinsku, takže se ta informace šířila. Všichni tři hráči se shodují, jak je česká liga kvalitní a obtížná. To ocenění patří i všem, kteří mi pomohli, ať už jsou to hráči, asistenti nebo lidé z klubu a jeho okolí. Každý má na tom ocenění svůj podíl. Musím ale říct, že mě ta cena překvapila. Cením si, že si lidé a odborná veřejnost všimla, jakou práci jsme odvedli a kam jsme se každým rokem posunuli.
Mirsad Alilovič očima Michala ŠobaHovoří vedoucí týmu USK Praha: „Jeho trenérský styl není pro každého. Hráči pochopili, že je tu pro ně a že je může posunout dál, pokud budou ochotni vystoupit ze své komfortní zóny, která mnohdy brzdí jejich rozvoj. Je zásadovým trenérem, který je spravedlivý, bez ohledu na postavení hráče v týmu. Vyžadoval koncentraci, profesionální přístup a hráčskou kázeň. Provokuje hráče k lepším výkonům, k odpovědnosti a hladovosti. Pokud není s prací hráčů spokojen, dá to jasně najevo. Jedná přímo a bez příkras. To není pro každého, ale je to třeba, pokud se snažíte posunout kupředu a myslíte to, co děláte, vážně. Mnoho lidí ho vnímá pouze z palubovky při tréninku nebo zápase, ale mimo je přátelský a parťák do nepohody, který je věčně usměvavý a baví své okolí. Jsem rád, že naše spolupracující kluby měly tu šanci, že byly na jeho seminářích.“ |
