A najednou přede mnou stála lákavá nabídka: vyzvat v rámci společného tréninku s fanoušky k zápasu prostějovské profesionály – úřadující české vicemistry, kteří rok co rok hrávají evropské poháry.
|
Na vlastní kůži |
"Hledáme nové posily a vy byste se nám docela hodil," přivítal mě manažer klubu Tomáš Rak při pohledu na mou dvoumetrovou postavu. "Smlouvu můžeme podepsat klidně hned po tréninku," dodal.
Ach ano, kdyby jen tušil, jak šeredně se právě zmýlil.
Píšťalka kouče Miroslava Marka se rozezní a jde se na to. Na jedné straně já a čtyři mladí fanoušci. A proti nám pětka Orlů. Hraje se dvakrát do dvaceti bodů. Skóre začne okamžitě narůstat. Pochopitelně v náš neprospěch.
Tým v čele s kapitánem Janem Pavlíkem se jen rozestaví na své posty, hráči si začnou přihrávat míč a my mezi nimi zmateně pobíháme jako bezmocný býk v koridě. Trenér Marko se naši partičku snaží popíchnout: "Dejte jeden koš a přidám jim zítra ranní trénink."
Zlomyslně se tak snažíme ještě víc. Já svádím pod košem souboje s Pavlem Novákem. Dlouháni jako Votroubek či Tomaszek sice chybí, přesto nemám ani proti o něco menším hráčům šanci. Občas se mi při doskoku už otírá míč o konečky prstrů, když se odněkud vynoří jakási ruka a míč odpálí pryč.
Rvu se ze všech sil. I když v bitvě s o třináct kilo těžším Novákem nemám já, hubeňour, šanci.
Navíc většinou jen sleduju, jak se na mě řítí a pak se spokojeně věší na koš neuhlídatelný Pavel Bosák, který množstvím svých tetování vzbuzuje respekt.
Pocit zmaru právě dosahuje vrcholu.
Když v tu chvíli dostávám ideální přihrávku, vyhýbám se všemu, co mi stojí v cestě, a pod košem se s velkou dávkou štěstí prosazuji.
Prohráli jsme, tuším, 4:20 a 0:20. A kouč Marko nad naším hrůzným výkonem jen spráskne ruce: "Tak to by teda byly posily."
Ale ten koš jsem si dal!
