Prozraďte, jak se vám běželo?
Krásně, ale na asi 25. kilometru to skončilo, pak jsem se trápil až do konce. S kamarády jsem se vsadil, že to uběhnu bez běžeckého tréninku, což byla pitomost. S dechem jsem stačil, ale nohy přestaly poslouchat.
Chtěl jste se co nejvíc přiblížit k času tři a půl hodiny, povedlo se?
S kamarády jsem se vsadil, že poběžím pod čtyři hodiny, a můj čas je 3:42. Ale táta běžel svůj první maraton za 3:28 a to na mě bylo příliš. Takže od táty to budu ještě rok poslouchat.
Takže za rok poběžíte opět?
Hned po závodě jsem říkal, že už mě tam nikdo neuvidí, ale nejspíš si to zopakuju. Ovšem ne bez tréninku. Ještě hodinu za cílem mnou cloumala zimnice, byl to otřesný zážitek.
Takže jste svoje rozhodnutí proklínal?
Úplně zase ne, spíš jsem proklínal tu sázku. Chtěl jsem ukázat, že badminton je tak náročný sport, že to dokážu z voleje. A nakonec – dokázal jsem to! (úsměv)
Trať vede místy, odkud lze obdivovat krásy Prahy, což připomínají organizátoři. Měl jste na to vůbec čas?
Že bych je obdivoval, to ne, ale vnímal jsem je a aspoň mi to pomáhalo zapomínat na utrpení. Pro cizince to ale musel být hezký zážitek. Tedy – pro trénované cizince... V každém případě si myslím, že tenhle maraton dělá velkou propagaci našeho města. Navíc devět a půl tisíce účastníků, tolik lidí tu nikdy neběželo.
Také cizinci připomínali, že povrch tratě je tvrdý, že nepříjemné jsou zejména dlažební kostky. Jak jste se s tím pral vy?
Nic moc, bylo to opravdu tvrdé, a ty kostky... Tam si moje nohy opravdu vytrpěly svoje. Těžko ale říct, co s tím.
Svého rozhodnutí přesto nelitujete?
Už ne, mám krásný zážitek. A jsem rád, že jsem to zvládnul, i kvůli těm, kteří dosud váhali nebo váhají. Třeba si to přečtou a zjistí, že to jde. Jen ať se řádně připraví a nefrajeří jako já. Ale znáte chlapy, navíc ta sázka vznikla v hospodě... (smích)
