Na obrazovce vypadáte jako seriózní starší pán, překvapuje mě, že ve skutečnosti jste ještě kluk.
To mi říká spousta lidí. Obrazovka zkresluje. Ale seriózní, to já opravdu jsem.
V televizi pracujete už od roku 1994, to už vás zná opravdu každý. Jak se vám žije s takovým obličejem?
Budu upřímný, dobře. Ze začátku si člověk musí zvyknout na to, že vystoupil z anonymity a na ulici ho poznávají lidé, ale teď už mi to přijde jako běžná součást života. Zrovna dneska jsem jel do práce a když jsem zastavil na červené, z vedle stojícího auta mě pozdravili nějací pánové a začali si se mnou povídat o Afghánistánu. Takových setkání jsou stovky, některá míň, některá víc příjemná, ale s nějakým vysloveně nepříjemným jsem se zatím nesetkal.
Do televize jste nastoupil mladý. Zamotalo vám to tehdy hlavu?
Asi ano, protože to zamotá hlavu každému. Bylo mi devatenáct, to jsem byl ještě kluk. Ale motala se mi jen krátkou dobu. Měl jsem totiž průvodce svou začínající televizní kariérou, pana doktora Kračmera z Meteopressu, a ten mě vracel vždycky do reálu. Po prvních měsících opilosti jsem zjistil, že kromě výhod to má i spoustu nevýhod. A člověk taky stárne a začíná dbát na jiné hodnoty.
Ještě vám nebylo ani třicet.
Ale už mám tři šedivé vlasy!
NEMÁVAL JSEM VLAJKAMI
Změnila se míra vaší popularity, když jste se před třemi lety stal z hlasatele počasí moderátorem hlavních zpráv?
Míra popularity se nijak nezměnila, spíš se změnil přístup lidí ke mně. Do té doby jsem byl kluk z Počasí, teď jsem pán z Televizních novin. Začali se mě ptát na věci, na které se mě do té doby neptali.
Prožil jste si znovu, aspoň na chvíli, tu počáteční opilost?
To tedy vůbec ne. Bral jsem to místo spíš s obavami. Nešel jsem do toho s nadšením a máváním vlajkami, ale se soustředěným očekáváním. Pro opilost nadšením v tom tehdy nebylo místo.
Narodil se v roce 1974. Maminka je Češka a otec z Ghany, Rey vyrůstal v Praze. Po maturitě nastoupil do obchodního oddělení společnosti Meteopress a v roce 1993 dostal nabídku moderovat počasí na právě vznikající TV Nova. Poté, co se Vladimír Železný rozešel se servisní organizací CME a Nova začala vysílat z Barrandova, dostal Rey Koranteng nabídku, aby společně sa Lucií Borhyovou moderoval hlavní zpravodajskou relaci Televizní noviny. Je ženatý, s manželkou Monikou má dceru Vanessu. K jeho zálibám patří létání na větroních, sport a zpravodajství.
Poměrně dlouho jste váhal, než jste na nabídku moderovat Televizní noviny kývl. Proč?
Ne že bych váhal, ale dlouho jsem si to rozmýšlel. Bylo to závažné rozhodnutí, které jsem konzultoval se spoustou lidí. Asi po dvou týdnech jsem se rozhodl, že je to nabídka, která má pro mě smysl.
Čeho jste se nejvíc bál?
Toho, jestli nezklamu naděje, které do mě mí nadřízení vkládají. Zatím to vypadá, a to musím zaťukat, že ne. Z Počasí do Televizních novin je přece jenom velký skok. Zpravodajství mě sice vždycky zajímalo, ale ta nabídka přišla jako úder z čistého nebe. Představte si, že jedete ve známých kolejích a najednou vám někdo zavolá a řekne: „Nechceš dělat Televizní noviny?“ To člověk nečeká. Samozřejmě, že jsem měl radost, strašně mi to lichotilo, ale zároveň jsem si uvědomoval zodpovědnost, kterou to s sebou přináší.
V té době se dělila TV Nova, lidé se rozhodovali, s kým půjdou. Byla to náhoda, která přeje připraveným?
Byla to náhoda, která přichází jednou za život.
Nevadilo vašim nadřízeným, že se nad takovou nabídkou rozmýšlíte?
Myslím, že ne. Povídal jsem si o tom i s nimi. Věděli, jaká je to pro mě čest. Zároveň jsem se jim svěřil s obavami, abych nepokazil práci, na které se podílejí desítky lidí.
CO DÁL?
Hodně mladý jste dosáhl velmi prestižního místa. Máte představu, co bude dál?
Na to se mě ptá hodně lidí. Byla to také jedna z otázek, které jsem si kladl, když jsem se rozhodoval, jestli to mám vzít, nebo ještě počkat. Samozřejmě, že mám nějaké představy, ale nejsou nijak konkrétní. Ostatně představy, které jsem o životě měl, byly úplně jiné než realita, jakou teď žiju.
Co jste si představoval?
Že budu někde nějakým úředníkem. Nikdy jsem neměl ambice hrát v kapele nebo být světoznámým sportovcem.
Vyhnul jste se otázce, co chcete dělat dál. Co může následovat po kariéře moderátora hlavní zpravodajské relace?
Kromě hlubokého pádu spousta dalších možností. Pokud bych chtěl zůstat v televizi, což bych asi chtěl, pořád ještě existuje vlastní talk show, což je podle mého vrchol, kterého může moderátor dosáhnout. Pak je také spousta činností za kamerou, které nejsou pro diváky tak atraktivní, ale jsou také zajímavé.
Jak vlastně vypadá vaše práce? Říkal jste, že jste jen špičkou velkého týmu.
V deset hodin je porada redaktorů, která se nás ještě netýká, ale na poradě ve dvě už být musíme. Schází se tam tým lidí, který ten den připravuje Televizní noviny – to znamená šéfredaktor nebo jeho zástupce, šéf vydání, moderátoři, režisér a produkční. Říkáme si, které reportáže budeme zřejmě ten den hrát, o čem jsou. Od tří hodin začínají přijíždět reportéři s příspěvky. Ty se postupně zpracovávají a přitom vznikají rovnou i naše vstupy ve studiu.
Texty, které říkáte, si píšete sami?
Samozřejmě. Každá moderátorská dvojice to asi dělá jinak, my se snažíme je psát po konzultacích s redaktorem příslušného příspěvku a snažíme se v nich zachovat původní myšlenku. Musí to být srozumitelné a jasné pro lidi. To trvá asi tak do sedmi hodin. Pak utíkám do maskérny, kde mi stačí deset minut – vlastně se nechám jenom přepudrovat. Lucie Borhyová tam odchází už dřív. Ve čtvrt na osm musíme být ve studiu, za deset minut půl už na svém místě před kamerou. Musejí se nastavit kamery, zvuk, musíme se pohodlně usadit, abychom se nevrtěli, a s režisérem si znovu přesně projedeme scénář. Po vysílání zase rychle do maskérny a kostymérny a v osm je porada, na které nás buď pochválí, nebo ne.
Není to tak dávno, co spadly newyorské mrakodrapy. Jaká byla u vás ve zpravodajství atmosféra?
Bylo to strašně motivující, všichni jsme cítili hroznou potřebu o všem informovat, nejrychleji a nejlépe, což si při vší skromnosti myslím, že se nám podařilo. I lidé, kteří mají k naší práci nějaké výhrady, to uznali. Tehdy jsme všichni měli pohotovost a nesměli odložit mobil. Jedna kolegyně dokonce odešla z kina, protože tam neměla signál. Pak vzrušení trochu opadlo a zavládla atmosféra soustředěného očekávání, jaká bude odveta. Přesně si pamatuju den, kdy Američané začali bombardovat Afghánistán. Byla to neděle, já jsem měl volno, ale od rána jsem tušil, že se něco semele. Kolem šesté mi přišla na mobil zpráva, že to začalo, tak jsme sedli s rodinou do auta, jeli do Prahy. Opravdu mě zavolali do práce a začali jsme s mimořádnými vstupy.
Mluvíte o tom s neskrývaným nadšením. Baví vás pocit, že jste byl při tom?
Jistě, jako každého, kdo pracuje ve sdělovacích prostředcích. Je to životní styl, být při tom. Pokud moderátoři chtějí, aby jim lidé věřili, co říkají, musí si ho osvojit.
Pracuje se vám lépe v klidu, nebo potřebujete lehký stres?
V klidu se mi nepracuje moc dobře, to jsem pak líný. Stres je motivující. Nejraději mám takový lehký cvrkot. Je fascinující, že když dojde k nějakému zádrhelu, třeba technickému, každý z toho týmu lidí okamžitě ví, co má dělat.
Zažil jste začátek vysílání Novy vůbec a začátek vysílání z Barrandova. Jaké to bylo?
Tak, jak jsme se cítili v roce 1994 my, se asi musel cítit Kolumbus, když přistával u břehů Ameriky. On sice netušil, že objevuje nový světadíl, ale ani my jsme tenkrát nevěděli, že stavíme nejúspěšnější evropskou televizi. Vládla atmosféra velkého nadšení i rozpaků, protože už se vysílalo a v některých patrech ještě nebyla na zemi dlažba. Pamatuji si, že jsem jednoho dne šel do práce v devět hodin ráno a skončil jsem druhý den v deset ráno. Nikomu z nás to však nevadilo. To, co se stalo před třemi lety, bylo něco podobného. Přišel jsem sem na Barrandov do čtyř holých stěn, kde mělo teprve vzniknout studio. Poučen vývojem jsem se ničemu nedivil a v duchu si říkal, že to půjde.
Neupadáte po třech letech trochu do rutiny? Nehodila by se vám zase nějaká revoluce, aby byl cvrkot?
Revoluce? To ani ne. Zpravodajství má tu výhodu, že se tady pořád něco děje. Máme volební rok, o práci a vzrušení nouze není. Žádnou revoluci nechci, už jsem na to starý.
SERIÓZNÍ CHLAPEČEK
Říkáte o sobě, že jste seriózní. Byl jste takový už jako dítě?
Byl jsem normální dítě jako každé jiné. Měl jsem pár průšvihů, ale nijak extrémně jsem nezlobil. Seriózní... Už na základce mě bavilo přemýšlet o látce, která mě zajímala. Měl jsem štěstí na učitele, kteří mě v tom podporovali. Ptal jsem se na spoustu věcí, protože ptát se, to jsem se nikdy nestyděl. Moje nejoblíbenější knížka byla vědecko-technická encyklopedie, kterou jsem si pročítal pořád dokola. Pamatuju si, že mě strašně bavilo přemýšlet o válce ve Vietnamu.
Počkejte, tomu říkáte normální dítě jako každé jiné?
Já nevím. Třeba mě bavil pořad, který se jmenoval 24 hodin ve světě. Vždycky jsem škemral, jestli se na něj můžu dívat, protože byl pozdě v noci. Postupně jsem se začal zajímat o válku v Afghánistánu, v Zálivu - přesně na hodinu jsem tipnul její začátek. Dohadovali jsme se o tom se spolužáky. Když jsem to tak přesně odhadl, začali mi říkat Šaman.
To vám bylo asi tak patnáct, ne? Nevyháněla vás maminka od těch encyklopedií a televizního zpravodajství, ať si taky jdete zahrát fotbal?
Fotbal jsem zrovna nehrál, ale jinak jsem stíhal všechno - i lítat s klukama venku. Ale pak jsem se vrátil domů a otevřel si ty encyklopedie.
Teď už sám máte manželku a šestiletou dceru. Mluvili jsme už o vaší popularitě, co na ni říká vaše rodina?
S manželkou jsme se seznámili, už když jsem v televizi pracoval, takže si na to musela zvykat od začátku. Má spíš ráda soukromí, ale čas od času se mnou přetrpí velký nákup. Moje dcera to moc nevnímá. Jednou jedinkrát se mě na jednom výletě zeptala, proč si ke mně tolik lidí chodí pro podpis.
Co jste jí odpověděl?
Že někteří tatínkové se musejí často podepisovat. Řekla, že neví, co na tom ty lidi tak zajímá.
Na to, jak jste mladý, máte docela velké dítě, to není v současné době tak obvyklé – zvlášť u lidí, kteří mají exponované zaměstnání.
Obvyklé... Není to asi v módě. Jsem mladý taťka, nedělám věci podle toho, jestli jsou nebo nejsou v módě. Bylo mi jednadvacet let, když se Vanessa narodila, ale vidím to jako výhodu. Jsme s ní spíš v přátelském vztahu, spoustu věcí jsme ochotni tolerovat, míň věcí nás znervózňuje.
Jaký vztah máte vy se svými rodiči?
S otcem vlažný, s maminkou výborný. Ještě máme sedmasedmdesátiletou babičku. Ale ve velké rodině jsem se naučil žít teprve po svatbě díky příbuzným mé ženy. Je to příjemné, je pořád o čem povídat.
S manželkou jste se seznámil už jako televizní moderátor. Atakovaly vás v té době dívky?
O tom se těžko mluví. Někdo, kdo vystupuje často v televizi, je veřejným majetkem, a je hrozně těžké zjistit, jestli se o vás někdo zajímá jako o osobu nebo televizní objekt. O spoustě mých kolegů si lidé myslí, že musejí být samá ženská a opak je často pravdou.
HLAVNĚ TO NEZAKŘIKNOUT
Umíte odpočívat?
To umím docela dobře. Vypínám obvykle na krátkou dobu, stačí dva dny a jsem v pohodě. Rád relaxuji i tím, že přemýšlím o věcech, které mě zajímají. Před časem jsem objevil létání na větroních, to je nejlepší relaxace, jaká může být.
Vypínáte často mobil?
Naučil jsem se, že když člověk čas od času vypne telefon na víkend, také se nic nestane. Nechci chodit po lesích kolem Orlíku, kde jsme si s klukama v dětství hráli na to, že jsme ztracení daleko od domova, se zapnutým mobilem. A pak ho taky vypínám v letadle, tam se to musí. Představte si, že sedíte v letadle osm set metrů nad zemí a nic na světě pro vás není v tu chvíli důležitější. To je báječná relaxace.
Vypadáte jako spokojený člověk. Je to tak?
Jsem hlavně pověrčivý, takže nechtějte, abych vám na tuhle otázku odpověděl. Ale už dávno jsem se přesvědčil o tom, že extrémní okamžiky štěstí jsou krátké a hned za nimi následuje propad. Takže jsem v klidu.
jsem v klidu.
 Lucie Borhyová a Rey Koranteng tvoří jeden ze tří moderátorských párů hlavní zpravodajské relace Televizních novin na Nově. |
 |
 Rey Koranteng |
 Na letišti tráví spoustu času. Létání na větroních se pro něj stalo nejlepší relaxací. |
