Trochu mi vadí, že stárnu celé veřejnosti před očima, říká Černocká

  • 24
Herečka a zpěvačka Petra Černocká (68) o sobě tvrdí, že o zevnějšek nikdy moc nepečovala. Přesto patří mezi ženy, které jako by nestárly. Představitelka legendární Saxány přiznala, že s rolí babičky a s příchodem prvních vrásek se vyrovnávala lehce.

Nedávno jste v rámci kosmetického veletrhu prezentovala knihu známé vizážistky Aleny Klenot, která prý umí zastavit stárnutí. Vy jste jistě její klientka.
Jsme spíše známé. Ona je velmi temperamentní Čechoameričanka. Tyto lidi miluji, protože u nich není nic nemožné. Seznámila jsem se s na křtu její knížky, která je o tom, jak zůstat nádherná do sto padesáti. Zdálo se mi, že se prostě o to nikdo nezajímá pořádně. Jenom tu a tam to probereme s děvčaty, která kde a co udělala. Tak jsem si říkala, že by bylo dobré se s touto dámou skamarádit. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Jsou tam opravdu tisíce variant, jak se vylepšit nejen zvenku, ale i zevnitř.

Máte pocit, že ještě na sobě chcete něco vylepšovat? Málokdo by vám hádal váš věk, jelikož vypadáte od dob Saxány stále stejně mladě.
To moc děkuji. Poslouchá se to velmi hezky, ale i já sama vím, jak stárnu. Dost jsem se o sebe v tomto ohledu nestarala. Vím, že třeba stačí upravené obočí, ale já jsem takový příznivec přirozené krásy lehce domalované barvičkami. 

Kdy jste pocítila věk a objevila například první vrásku?
Všimla jsem si, že stárnu spíš při první ztrátě energie. Vrásky, ty mi jsou jedno. Mám někde asi nějaké, třeba tady na čele, ale zase mám ofinu. Tohle mě moc nevzrušovalo. Ale v pětašedesáti jsem si řekla: stárneš, děvenko. Najednou jsem měla menší elán, měla jsem chuť raději dělat takové ty věci v klídku a pohodě, přestala jsem být trochu dynamická. Když jsem na to přišla, hned jsem proti tomu zakročila. Prostě mám dva dny volno, a tím to končí. Ten další den už něco musím podnikat, nebo jít někam zpívat. Takhle si to teď rozkládám. Ale opotřebovanost, i duševní, tu je.

Jak si udržujete svou štíhlou postavu?
Budete se divit, ale ani já to nemám zadarmo, stejně jako většina manekýnek, které tvrdí, že jsou štíhlé od přírody. Celý život chodím na procházky a v létě na chalupě hodně pracuji. Recept je jednoduchý. Jím méně a hodně se hýbu. To pak nemá člověk problém s nadváhou.

Jak se ještě „omlazujete“?
Nejraději mám, když mi muž někde ve starožitnostech nebo nějakém hrabáku sežene krásnou židli a já si na ni namaluji svého kocoura. Malinko bych měla pro to duševní omlazení víc luštit křížovky. Občerstvuji si hlavu i v naší knihovně, jsem vděčný čtenář. A když vím, že má někde přednášku nějaký chytrý člověk, tak tam okamžitě letím do publika si sednout a poslouchat.

Bára Vaculíková, její dcera Olivie Coco a matka Petra Černocká

Ženy se se stárnutím často špatně vyrovnávají. Jak jste se smiřovala s tím, že jste babička?
To mi nevadí. Mně začíná ale pomalinku vadit fakt, že jaksi stárnu v přímém přenosu, celé veřejnosti před očima. Když je člověk více méně soukromník, tak na něj všichni nekoukají a neříkají: „Taková byla krásná! A už to není ono.“ Stárnout v tomto povolání je docela problém. Ale jinak jako babička jsem perfektní. Myslím si, že tomu dítěti k něčemu jsem. Vnučku učím, že ne všechno myslím vážně, protože chci, aby měla nějaký smysl pro humor. Když si vzpomenu na mou dceru v pubertě, to byla hrozná jízda. Ale vyhrabala se z toho a dneska zpívá, a je velmi šikovná. Věřím, že Coco bude šikovná po ní.

Coco se tedy „pomamila“. Co má však po vás?
Má i kus ze mě. Chodí do Dismanova souboru, kde mají hezké herecké kroje. Má smysl pro muziku, hezky zpívá, tak něco tímhle směrem by tam mohlo být. Pro ženskou je to dobré povolání být herečka, i když je to hrozná dřina. I zpěvačka by mohla být, to je jednodušší.

Ono už to jméno Coco je velmi umělecké.
Přesně tak. Jmenuje se Olivie Coco a já si myslím, že když se to nechá tak, bez příjmení, je to jasná umělkyně první třídy. (smích)