Divadlo J. K. Tyla v Plzni má nově na repertoáru jednu z nejlepších komických oper vůbec - Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. V hudebním nastudování šéfdirigenta opery Ivana Paříka a režii Blaženy Hončarivové, jejímž působištěm je především Česká televize.
Venkovský příběh o mladíku Nemorinovi, bohaté Adině, cestujícím lékaři Dulcamarovi a nápoji lásky, jehož požití má zajistit Nemorinovi Adininu lásku, jiskří energií, má švih i jímavost především díky hudebnímu nastudování Ivana Paříka, výtečně hrajícímu orchestru, výkonům sólistů a dobře sezpívanému opernímu sboru.
Orchestr pod dirigentovou taktovkou provedl dílo s žádoucí lehkostí v dobře volených tempech a dynamice, takže jasně vyzněly všechny známé melodie. Donizettiho hudba zazářila v plném lesku a síle v obou premiérách, které potvrdily vysoké kvality hudebního provedení díla a přinesly i odlišné typové ztvárnění hlavních rolí.
Dojem kazí nedotažená režie
Z obou premiér bohužel však vyplynula režijní nedotaženost a povrchnost. Blažena Hončarivová se nesoustředila na vypracování příběhu ani charakterů postav, z nich se jen snažila učinit směšné figurky.
Klíčové momenty změnila a vtip vyplývající z děje nahradila především v prvním dějství nadbytečnou směsicí gagů s příběhem nesouvisejících. Většině členů sboru přisoudila nové individuální role se zbytečným poponášením rekvizit. To vše dohromady s hlučnými výbuchy, hlasitým padáním věcí a lidí vytváří na scéně nepřehledný chaos odsouvající hudbu do pozadí.
Druhé dějství je naštěstí méně rušné. Ovšem režisérčin nezájem o hlubší pochopení díla dokládá i několik zjevných nesmyslů. Vojenský oddíl, k němuž se nechá Nemorino naverbovat, aby si mohl koupit nápoj lásky, je v Plzni zaměněn za hasiče, což je přinejmenším velmi matoucí.
Děj na scéně neodpovídá titulkům a obsahu v programu
Nemorina, který se jako analfabet podepisuje na verbovací smlouvu křížkem, nechává Blažena Hončarivová psát na jevišti po zdech písmena! Dulcamara působí spíš jako ošuntělý kouzelník a komediant dohromady, navíc je, neznámo proč, zřejmě zločincem, neboť jej pronásledují policisté. Takže opět nesouhlasí dění na jevišti s titulky a obsahem v programu.
Dílo situovala režie patrně někam do první poloviny minulého století, což by nevadilo. Nápoj lze snadno zasadit do kterékoliv doby. Ale je třeba ctít autora a vytvořit výtvarně zdařilý rámec. V plzeňské inscenaci není zcela naplněna ani jedna složka.
Scéna a kostýmy Jany Zbořilové jen podtrhují režijní povrchnost a nevypracovanost. Schematicky naznačené domky bez střech s neurčitě barevným pozadím působí jako nedokončená studie, plakátově křiklavé kostýmy vyvolávají stejné pocity.
Proto je třeba vyzdvihnout výkony sólistů, že to vše silou svých osobností přemohli a vdechli dílu živost, přesvědčivost i šarm, který má Nápoj lásky mít.
Bezprostřední Radka Sehnoutková jako Adina se dokázala velmi rychle vymanit z režií předepsané stylizace roztržité intelektuálky, s půvabným šarmem vytvořit nepřehlédnutelnou, temperamentní, zcela přirozenou Adinu a omotat si kolem prstu Nemorina, Belcora i publikum. Navíc je pěvecky vyrovnaná v celém rozsahu náročného partu.
Pěvci naštěstí nepropadli laciné popisnosti režie
Jaroslav Březina si na premiéře jako Nemorino vedl výborně se silným znělým hlasem a jeho výkon je třeba ocenit tím spíše, že vystoupil jako záskok za náhle indisponované kolegy. Že Plzeň jedinečného Nemorina má, dokázal na druhé premiéře již zdravý Tomáš Kořínek. Je skutečným dojemným Nemorinem, který bere diváky za srdce. Nepropadá laciné popisnosti režie a postavě, kromě pěvecké jistoty a procítěného zpěvu dává netušený hluboký lidský rozměr.
Petra Perla v roli Adiny part zvládla na druhé premiéře kvalitně. Ji a Tomáše Kořínka výtečně doplňoval a podporoval Dalibor Tolaš jako výrazný Dulcamara. Vypracováním role po pěvecké i herecké stránce vnáší do neuspořádanosti jevištního dění řád. Má jiskru, postavě dává noblesu a kouzlo bonvivána, navíc výborně a zcela přirozeně navazuje kontakt s publikem.
Jevhen Šokalo byl v sobotu o poznání zemitějším Dulcamarou připomínajícím spíše Kecala z Prodané nevěsty, nicméně vytvořil divácky vděčnou postavu.
Dobře zpívajícímu Jiřímu Hájkovi jako Belcoremu, Nemorinovu sokovi, nezbylo stejně jako Matěji Chadimovi v druhém obsazení nic jiného, než být v režijním duchu směšnou figurkou. Dobrý dojem zanechaly i obě Gianetty, Eliška Gattringerová a Edita Viskotová.
Nápoj lásky je komediální dílo, a tak se režijní zbytečnosti dají překlenout snáze, než by tomu bylo u jiných titulů. A má mimo krásných melodií ještě jeden velký klad - po těžkých, temných kusech se konečně objevila světlá, optimistická inscenace. Takže právě proto a pro znamenitě provedenou hudbu si jej nenechte ujít.
