Přesně 80 let poté se po stopách těchto 3 paradesantních skupin vydali zástupci Československé obce legionářské a skupiny vojenské historie, aby uctili památku těchto hrdinů.
„Musíme si připomínat tyto události, musíme si uvědomit, že to byli kluci něco přes 20 a měli ohromnou kuráž. Jsou to vzory pro mládež,“ řekl František Bobek z Československé obce legionářské, který sám nastoupil do jednoho z pěti vozů vojenské historie a společně s dalšími kolegy v dobových uniformách se vydal vstříc místům, kde bombardéry shodily tři paravýsadky.
Kolem osmé hodiny ranní vyjeli od krajského úřadu směr Lázně Bohdaneč, Kasaličky, Voleč, Chlumec nad Cidlinou, Podmoky, Senici, Poděbrady, Sadskou, Mochov až do Nehvizd.
Kolona prvně zastavila v Kasaličkách, kde dopadli dva výsadkáři skupiny Silver B.„Tato skupina byla nejméně významná a moc se o ní nehovořilo. Toto napravíme,“ řekl v Kasaličkách Bobek.
Malý prostor na úpatí kopce nyní zdobí informační tabule, která tento paradesantní výsadek připomíná. „Na jaře sem ještě umístíme pamětní kámen, řekla starostka Kasalic Edita Sobotková.
Skupinu Silver B tvořili rotný Jan Zemek a četař Vladimír Škacha. Původním místem, kde měli být vysazeni, bylo okolí Svratouchu u Hlinska. Výsadkáři seskočili jako poslední ze tří skupin.S navigační chybou byli ovšem vysazeni na Pardubicku.
Zatímco Zemek a vysílačka dopadli bez problémů, Škachovi se padák zamotal do koruny stromu a ani společným úsilím se jim ho nepodařilo sundat.
O pomoc požádali kasalického rolníka Františka Chvojku, u něhož schovali radiostanici, padáky a další seskokový materiál. Další týdny a měsíce ovšem přinesly neúspěch této operace. Všechny záchytné adresy zklamaly, takže nakonec nalezli oba parašutisté úkryt s pomocí Zemkových příbuzných v Brně.
„Kvůli nedostatku spojení a vybavení nemohli rozvinout žádnou činnost. Nefungovala ani jejich vysílačka, kterou si v únoru 1942 v Kasaličkách vyzvedli,“ uvádí informační tabule v Kasaličkách.
Zemek a Škacha se schovávali v několika brněnských čtvrtích až do prosince 1944, kdy byli prozrazeni. Škacha ještě stihl uprchnout do Moravské Ostravy, kde ho však 3. ledna 1945 dopadlo gestapo a byl odeslán do koncentračního tábora.
Zemek odešel do buchlovských lesů a dal se k partyzánům, u nichž bojoval do konce války.
Krátká pieta proběhla také v Senici–Podmokách, v Nehvizdech pak byl odhalen nový památník výsadku Anthropoid.
V koloně projíždějící jednotlivá místa seskoku paravýsadků, jelo nakonec kvůli nepřízni počasí pět vozů vojenské historické techniky.
„Teď je to vcelku v pohodě, horší bylo, když jsme se večer před touto akci přemisťovali z Prahy,“ narážel jeden z členů klubu vojenské historie na mrazivý předvečer akce. Včera už se sice teploty přehouply přes nulu, ovšem v jeepu s plátěnou střechou a bez dveří nemohlo být o pohodlné jízdě ani řeč.
„Střecha po dešti uschne, hlavně musíme vywapkovat spodek auta, posypová sůl ze silnice je nepřítel,“ dodal v Kasaličkách těsně před přesunem.
Obrazy jsou jako fotky
Ve středu se také v sále Jana Kašpara otevřela výstava obrazů akademické malířky Zdeny Landové. Jako jeden velký příběh jej může prožít každý, kdo začne prvním obrazem u vchodu vpravo a dál pokračuje proti směru hodinových ručiček.
Začíná představením paraskupiny Silver A, končí smrtí Jiřího Potůčka. „Zcela vyčerpaný Jiří Potůček usnul 2. července 1942 v lesíku nedaleko Trnové. Netušil, že ho Josef Fitzbauer z Rosic krátce předtím udal a na stopě je mu četnická hlídka. Štábní strážmistr Karel Půlpán nedal parašutistovi šanci a střelil ho z pistole do hlavy,“ napsal pod poslední obraz ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, který každý obraz opatřil popiskou.
K obrazům malovaným křídou, které nyní prvně může vidět veřejnost až do konce ledna na krajském úřadu v budově reálky, má osobní vztah stejně jako k malířce Zdeně Landové - chodil k ní na hodiny kreslení.
„Zdenka Landová se osudy československých parašutistů za nacistické okupace nezačala zabývat náhodou. Na jaře roku 1942 totiž její rodina ve svém domě ukrývala nadporučíka Adolfa Opálku, velitele paraskupiny OUT DISTANCE, a bratranec Zdenky Landové Veleslav Wahl, který velel odbojové organizaci Zpravodajská brigáda, úzce spolupracoval s paraskupinou PLATINUM-PEWTER,“ vysvětlil motiv autorky ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, pod jehož správu Památník Ležáky spadá.
Na obrazech pracovala do počátku 60. let do roku 1965. „Doma jí vždycky oba její rodiče, vynikající výtvarníci, říkali, že si pořád dělá svoje Gabčíky a Kubiše. K výtvarné práci však musíme připočíst i její badatelskou práci. Nyní není problém si ve vyhledávači najít jméno Gabčíka či Kubiše a vyskočí vám o nich všechno včetně fotografií, to v té době neexistovalo,“ popsal Stehlík.
Landová také kontaktovala rodiny parašutistů, prováděla archivní výzkum, oslovila lidi, kteří byli zapojeni v odboji.
„Paradoxně se veřejnost o tomto jejím velkém projektu mohla dozvědět z obnoveného časopisu Junák, kde v roce 1968 vyšly tyto obrazy jako jakýsi komiks. Před deseti lety se mi podařilo udělat výstavu části jejich obrazů, tady jsou ale představeny ve špičkové kvalitě. Pro mě je to splnění snu a vzdání holdu nejen parašutistům, ale také profesorce Landové,“ řekl Stehlík.
Obrazy působí takřka jako fotografie. Všechny postavy jdou poznat.
„Co obraz, to konkrétní příběh. Je to velké vyprávění od vyslání paravýsadku do okupovaného Československa přes atentát, tragédii Lidic a Ležáků. Jsem přesvědčený, že právě toto může mládež přivést k těmto mimořádným kapitolám našich národních dějin,“ dodal Stehlík.