Už třináct let pomáhají dětem, seniorům, zdravotně postiženým i mentálně handicapovaným lidem Podané ruce z Frýdku-Místku. Občanské sdružení provozující canisterapii má v současnosti pobočky po celé republice a u jeho zrodu v roce 2000 byla i koordinátorka projektu Monika Olbrechtová.
Jak jste se k canisterapii dostala?
Jednoduše. Měla jsem chovnou stanici psů plemene shih-tzu a dostala jsem nabídku od známé, jestli se nechci věnovat canisterapii. Zkusila jsem to, líbilo se mi to a bylo to.
Co je canisterapie
Zdroj: www.podaneruce.eu |
Čím vlastně canisterapie pomáhá?
To záleží na tom, s kým ji provádíte. Může pomáhat malým dětem, mentálně postiženým i seniorům.
Jak konkrétně?
Například u autistů dokážeme rozšiřovat jejich svět. Ten je totiž často hodně uzavřený. Oni vyžadují pevný řád, vše musí být vždy na svém místě, jinak nastávají problémy. A díky tomu, že do jejich života vstoupí pes, dokážou se pomalu učit nové věci a zvykat si na změny. Nejde to nijak rychle a nesmí se to uspěchat, ale pokroky tam jsou.
Jak pomáhá canisterapie například seniorům?
Například v domovech důchodců bývá neocenitelná. Někteří starší lidé se uzavírají do sebe, nechtějí vycházet ze svých pokojů nebo vstávat z lůžka, ale když tam přijdeme s pejskem, tak je to rozhýbe, začnou se zajímat a hrají si s ním. Je krásné vidět, jak se lidé, kteří se jinak prakticky nehýbají, těší z našeho příchodu a jak jim pes pomáhá.
Jak se na canisterapii dívají lékaři? Ti bývají k některým alternativním způsobům léčby často silně skeptičtí.
Většinou nás berou, často nás i doporučují svým pacientům. A ty doktory, kteří jsou proti nám, ty se snažíme neslyšet. (směje se)
Jezdíte k pacientům, k dětem, k seniorům. Z čeho se takové aktivity platí?
Většina z nás jsou dobrovolníci. Jen v našem sdružení jich je jednadevadesát, já jsem víceméně jediným zaměstnancem. Nejsme ani zařazeni do žádné sítě sociálních služeb, což nám paradoxně i poněkud pomáhá, protože jinak bychom byli asi dražší.
Dražší? Jak to?
Protože bychom museli být zařazeni do nějakých kolonek, škatulek. Ústavy, do kterých jezdíme, by nás musely platit z peněz určených v rozpočtu a naši dobrovolníci by se asi museli změnit na zaměstnance. A to by určitě vyšlo dráž.
Peníze za své služby ale berete už teď.
To ano, ale ty nejdou na platy, ale na záležitosti, bez kterých bychom se neobešli. My například působíme nejen ve Frýdku-Místku, kde máme základnu, ale také v Ostravě, Karviné a Havířově. Vedle toho zajíždíme například do domovů důchodců například v Brušperku nebo v Pržně. A nějak se tam musíme s pejskem dostat. To stojí peníze. Samotná canisterapie je zdarma. Další náklady spolknou povinnosti, jako je například návštěva veterináře. Třikrát ročně naše pejsky preventivně odčervujeme, psi musí být při terapii čistí, musí se tedy častěji mýt a takových věcí je spousta.
A z čeho tedy žijete, když vás nelze platit ze státních peněz?
Jde, ale z jiných kolonek. Je to prostě tak, že na naše služby nikdo nedostane dotaci. Proto nám hodně pomáhají dárci. Soukromí i firemní. Já se mohu canisterapii věnovat hlavně díky příspěvkům městských radnic, magistrátů a pak samozřejmě nadací. To jsou naši největší přispěvatelé. Práci mám vždy jen na jeden rok, další se ukáže až podle toho, jestli se mi podaří sehnat sponzory. Pomáhá nám opravdu každá koruna.
Lidé o vás ví i díky pravidelným charitativním sbírkám, které probíhají v rámci frýdecko-místeckého festivalu Sweetsen fest.
Ano, to je velká pomoc. Dostáváme se tak do povědomí lidí. I když v tomto ohledu jsme už na hranicích našich možností. V počtu, v jakém to děláme, už moc nových aktivit nezvládneme, zájem o nás je velký.
Takže byste přivítali, když to tak nazvu, větší konkurenci?
Určitě. Navíc by to pro nás nebyla konkurence. Pokud by bylo více lidí, kteří pomáhají, mohlo by se pomoci i většímu počtu lidí. Například v Ostravě je dobrovolníků málo. Ve Frýdku-Místku je nás šest, v Ostravě dva.
