Forhendem napálila míč daleko do autu. Sklopila hlavu. Konec. Na zastrčeném kurtu číslo 5. Ve druhém kole. Po výsledku 7:5, 3:6, 0:6, který napovídá, co se v Ariake Parku dělo.
Takhle si obhájkyně bronzu z Ria nepředstavovala závěr své čtvrté olympiády, k níž se tolik upínala.
„Alléz!“ zakřičela si Belgičanka Allison van Uytvancková, až 59. žena světového žebříčku, která předvedla svou šikovnost a vyváděla favoritku z míry třeba přesnými kraťasy a loby.
„Štvala mě, no,“ přiznala Kvitová. „Byla to hra kočky s myší. Hrála, co potřebovala. Hrála chytře.“
V mixzóně musela podle olympijských pravidel několikrát za sebou vyprávět svůj teskný příběh. Pro rozhlas, pro televizi, pro zahraniční píšící reportéry, pro domácí novináře...
Český týmna olympiádě v Tokiu |
Začala nadějně, v první sadě servírovala na vítězství za stavu 5:3. Šanci nevyužila. V koncovce se znovu vyhecovala, ale nejspíš ztratila síly, jež jí později chyběly.
Od skóre 3:3 ve druhém setu trpěla, tápala. „Odešly mi nohy, byly jako žvýkačky,“ líčila. „Nepohnuly se tam, kam bych potřebovala. Začala jsem víc kazit.“
Nehodlala se vzdát. Odešla se převléct. Na chvíli přerušila neblahý vývoj utkání. Jenže truchlohra pokračovala.
„Nejhorší bylo, že jsem v sobě nemohla najít něco, čím bych to zlomila,“ posteskla si.
ZpravodajstvíPlíšková, Krejčíková a Vondroušová jsou v osmifinále, Kvitová odpadla |
Už před turnajem mluvila o určité opotřebovanosti z dosavadního průběhu sezony, jejíž podstatnou část strávila v anticovidových bublinách.
„Obecně se cítím unavenější,“ připouští. „Do toho tlak, nervy, dusno. Zápas jsem nezvládla fyzicky, vyčerpal mě i psychicky.“
Neseděla jí rivalka se všemi svými technickými fintami a schopností protahovat výměny.
„Kdybych hrála se Sabalenkovou (další ranařkou), tak by rozhodovaly první dva údery. Hop, nebo trop.“
Kvitová zjevně není v ideální pohodě, což se projevilo i na předchozích štacích. Tokijské zklamání ji však - aspoň pro první okamžiky - dočista zbouralo.
„Chápu sportovce, kteří se připravují na olympiádu čtyři roky, a pak jim to nevyjde. Jsou zdevastovaní. To teď zažívám taky,“ řekla.
Při zmínce o následujících hrách v Paříži se jen hořce pousmála a pravila: „Nevím, co bude za tři roky.“
Kvitové bude čtyřiatřicet. Tak daleko nedohlédne. Vidí před sebou dlouhou cestu domů, při níž může přemýšlet.
„Musím nějak načerpat energii, abych konec roku ještě nějak zmáčkla. Co mi zbývá jiného?“