Cíle mohou být rozličné a o cenných kovech přemýšlejí čeští lyžaři spíš někde v nejspodnějších patrech duše, protože světová špička pravidelně jezdívá jinde než v Krkonoších. Jsou realisté a nejčastěji mluvívají o umístění kdesi kolem patnácté příčky. Zabolí je však zmínky o olympijské turistice. A že si museli při uzavírání české olympijské nominace vyslechnout leccos z mnoha stran.
Že jich jede zbytečně moc? Že budou zametat výsledkovou listinu? Proč vlastně jedou, když se do závodů Světovém poháru sotva dostanou? Takové připomínky je pálí jak oheň. "Všechna nominační místa jsme si vyjeli, splnili jsme pravidla, tak co?" argumentuje Oldřich Dajbych, vedoucí úseku alpského lyžování.
Ve Světovém poháru v sezoně bodovali Hayer, Hrstková, Zakouřilová, což se v minulých letech nestávalo. Díky redukovaným startovním listinám na velkých akcích se Češi mohou vyšplhat na vizuálně přívětivá umístění, což dokázalo právě loňské MS. "A Salt Lake City aspoň všem nastaví pravdivé zrcadlo, jak jsou na tom v porovnání se světem," připomněl Milan Jirásek, předseda Českého olympijského výboru.
"Po medailích nejdeme, ale můžeme na ně mířit," zní unisono a s odvahou z českého tábora. "A nějakou olympijskou medaili vždycky vyhraje outsider," ušklíbla se Lucie Hrstková, juniorská vicemistryně světa v obřím slalomu. "Jenomže ona se stříhat nechce," děsí se s úsměvem Bank, jehož přítelkyni by jeho případný senzační úspěch stál metry kadeří.
"Kdyby na olympiádu jeli jenom ti, kdo mají na medaili, na startu by se sešlo pět lidí. A kdyby se podobné měřítko přeneslo do reálného života, pracovala by hrstka nejlepších a ostatní by byli bezprizorní," dodala slalomářka Eva Kurfürstová.
