Vít Preissler, jediný kuchař olympijské výpravy, vypadá spíš na vyznavače nudných diet, žádné dvě brady či stavovské bříško.
„Ale já se rád najím a kuchtím si často i pro sebe.“ Řadový mladý muž a la mode.
Ostříhaná hlava, na bradě zarostlý, v levém uchu kovová náušnice a na jednom ze dvou řetízků kolem krku zlatý křížek. Věřící? „No to vůbec ne!“ A ty nože? Každý kuchař je zvyklý na svoje. Má je hezky v ruce, bez nich ani ránu. Velký na maso, menší na ryby, na různou zeleninu, na vykosťování, na pečivo.
Osm kusů.
Víťa, říkají mu tak v jednom z rekreačních hotelů ve Vysokém nad Jizerou, vidí kuchařské řemeslo zkrátka: „Člověk se nadře a za půl hodiny je to pryč.“ Kolem Vysokého bílo, až oči přecházejí, krajinu zavalenou sněhem protínají lákavé běžecké stopy. Lze tušit, jak si třiadvacetiletý kuchař každou volnou chvíli připne běžky a hurá na jiskřivé pláně, od všech těch vůní a pachů. Lehce si možno domyslet, jak kamarádí s těmi, pro které bude v Americe vařit, s běžci a běžkyněmi, jak je doma mezi biatlonisty, jak potěžkává jejich zbraně.
„No, já se na lyžích svezu tak dvakrát za zimu.“ A běžce zná? „To jo, občas je vidím v televizi.“ Víťa je fotbalista. Běžky mu k srdci nepřirostly, zato míč! „Z ochutnávání člověk přibere, a na fotbalu se proběhnu.“ A fotbal, ten velký čaroděj, spískal i jeho olympijské dobrodružství. Kamarádí s Jindřichem Šikolou, taky místním fotbalistou. „No, to je kluk, co trénuje holky biatlonistky, a on mi jednou povídá: Nechceš pro nás vařit?“ Co obnášelo tohle „pro nás?“ Brzy to poznal: na tréninkovém kempu v Ramsau vařil pro třicet biatlonistů a biatlonistek. A už se chytil.
Předseda svazu biatlonu Fiřtík mu navrhnul: „A co takhle, že bys nám vařil na olympiádě?“ Biatlonisté si spolu s běžci našli svůj „azylový kouteček“, jak pronajatý dům ve sportovním areálu Soldier Hollow, 86 kilometrů od olympijské vesnice, vidí ředitel běžců Čestmír Skrbek.
„Přespí tu noc před závodem v klidu, nic je nebude rozptylovat, žádné kykyryký do rána, když vyhrají hokejisté.“ A tady bude jejich kuchař vařit.
Prý tam bude mít sporák jako doma. „Doufám, že kombinovaný, na plyn a s elektrickou troubou, ta nejlíp peče.“ Počítá, že v kuchyni denně pobude až deset hodin. „Zřejmě budu i všechno sám uklízet.“ Že by mu některá běžkyně třeba pomohla s mytím nádobí, co říkáte pane Skrbku? Ředitel běžeckého úseku se rozesmál. Tak upřímně jako už dlouho ne.
Jídelní lístek? Kombinace a variace všeho, co moderní výživa žádá: drůbež, ryby, těstoviny, zelenina, občas sladké jídlo. „Jsem připraven na různé libůstky, jen ať si řeknou, co jim chutná.“ Něco by tady bylo: trenéři a servismani se chtějí občas zasytit podomácku: guláš s knedlíkem! To je pravá pohoda pro českou duši v Americe.
A tak se kuchař chystal přibalit i hrubou mouku na knedlíky.
„No jo, jenže mouka, to je bílý prášek. Co kdyby antrax? Už vidím ten poprask na letištích,“ běžecký šéf trnul. „My se obejdeme,“ obětoval knedlíkovou idylu na oltář vlasti.
Vysoký kuchtík si snad poradí. „Telefonoval jsem s bráchou, on žije v New Orleans, Ameriku trochu procestoval, a povídal, neblbni, hrubou mouku tady seženeš.“ Mezi pracovní blůzy a kalhoty přibalí i kuchařskou bílou čepici. Spíš jako stavovský symbol. „Potí se mi v ní hlava, tak jsem se radši dal ostříhat. Nosit ji nemusím, poněvadž mi z hlavy do omáček nemá co spadnout.“
