"Šestnáct let se snažím dostat se na olympiádu, dělám všechno možné, a teď se tam konečně dostanu díky chybě někoho jiného. Je to zvláštní pocit."
Na olympiádu měl jet původně jeho mladý reprezentační kolega Milan Andreas. Jenže u toho dopingová kontrola našla stopy po požití marihuany. A šanci dostal náhradník, který v ni ani nedoufal. Martin Bulíř.
Byl to pro vás asi velký šok, že?
Obrovský. Dva dny jsem nespal. Řešil jsem organizační věci a nervy pracovaly naplno. Navíc jsme byli na řeckém venkově, kde byl trochu problém s kontaktem s civilizací, což situaci neusnadnilo.
. Martin BulířLukostřelec z Liberce, narozen 4. srpna 1969. Je dlouholetým členem českého reprezentačního týmu. Je registrován v Dynamu Liberec, kde také trénuje, střílí však za Prostějov. V minulých letech byl českou lukostřeleckou jedničkou, nyní mu však vyrostl zdatný konkurent: Milan Andreas. Ten však kvůli marihuanové kauze o účast na olympiádě přišel a místo něj pojede Bulíř. Pro libereckého lukostřelce to bude první start na olympijských hrách v životě. Do čínského Pekingu odlétá ve čtvrtek 31. července, vrací se 16. srpna. |
Nominace do Pekingu vám spadla doslova do klína. Co říkáte dopingovému případu svého kolegy Andrease?
Hloupá chyba. Je to dvacetiletý kluk a s marihuanou má dnes zkušenosti 75 procent mládeže. On ji určitě nepotřeboval k tomu, aby střílel dobře, on totiž střílí dobře už delší čas. Byla to klukovina, na kterou ale poměrně hodně doplatil. V první chvíli to vypadalo, že na to doplatí celý svaz. Díky intervenci olympijského výboru se však podařilo to místo zachránit, a proto jede z Česka jeden lukostřelec, potažmo já.
Pomohla by lukostřelci marihuana, kdyby si ji vzal úmyslně?
Musel bych to vykouřit dva dny předem a ve velké dávce, aby pak zbytková látka zklidnila nervovou soustavu. Jediný efekt, který u marihuany je, že člověka uklidní. Předstartovní stavy i nervozita během závodu by mohla být nižší. Ale rozhodně vás to nenaučí střílet. S Milanem jsem o tom nemluvil, ale určitě si nedal čouda s tím, že mu to pomůže vyhrát. Jak říkám, obyčejná klukovina.
Bude to vaše první účast na olympijských hrách. Měl jste už někdy dřív k nominaci blízko?
Do Atlanty v roce 1996 jsme měli jet dokonce dva, ale olympijský výbor měl ještě svoje vnitřní kritéria, ty jsme nesplnili, a tak jsme nikam nejeli. Dnes už platí jiná pravidla, ale svět se mezitím posunul jinam. Lukostřelba se hodně rozvinula například v Malajsii, Indii a dalších zemích. Dnes je hrozně těžké olympijské místo získat. Na mistrovství světa přijede 200 sportovců a jen prvních 18 má jistou účast na olympiádě. Pro Českou republiku je to velice složité. Výkonnostně jsme někde kolem první třetiny. Nejlepší Čech na světovém šampionátu v Lipsku vloni skončil 92. Samozřejmě jsou pak i další olympijské kvalifikace, ten systém je poměrně složitý.
Jaké si dáváte pro olympiádu cíle?
Ještě jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ale nejhůř můžu skončit 64., tolik je totiž účastníků olympijského závodu. Ale teď vážně: 64. příčka snad nehrozí. Kdyby se mi hodně dařilo, chtěl bych být do 32. místa. Doufejme, že budu důstojně reprezentovat, víc nemůžu slíbit.
Jak často se dostanete na libereckou střelnici?
Mám rodinu a malé děti, takže chodím třikrát týdně. Dřív to bylo i pětkrát za týden.
Jakou jste měl vlastně sezonu?
Střílím ligu za Prostějov, protože Liberec není z finančních a organizačních důvodů účastníkem soutěže. Vzhledem k tomu, že jsme se připravovali na důležitý závod v podobě mistrovství Evropy, bylo všechno takové hodně krátké a hektické. Ještě ke všemu jsem si čtyři týdny před šampionátem natrhl sval na zádech. Celkově moje výkonnost nebyla taková, jak bych čekal, ale postupně se zlepšovala. Nemám ze sezony nejlepší pocit, ale může mi pomoci i mimořádná nominace na olympiádu. To pak psychika funguje úplně jinak. Devadesát procent střílení je totiž v hlavě.
