Rok 2004 je rokem olympijským. Dřív, když jsem ještě závodila a řeklo se olympiáda, celá jsem se rozklepala.
To už je pryč. Ale posvátnou svatozář pro mě mají olympijské hry stále. Jsou jedinečné a přetrvají věky. Proto je chovám v tak velké úctě. Daly mi i tolik vzpomínek.
Jednu z nich mám nejraději: jak můj Emil běžel v Helsinkách maraton. Tehdy jsem už i já měla v kapse svoji zlatou, byla jsem uvolněná a starala se jen o to, aby Emil závod „přežil“.
Emil byl tvrďas, nevzdal by, ani kdyby mu měly upadnout nohy. Přiběhl, vyhrál, zhnuseně mával rukou a říkal: To jsem si dal. Nehty na nohou měl celé modré. Tehdy mě to dojalo.
Letos v Aténách bych měla sedět mezi diváky. Pravda, nejvíc si závod vychutnám doma u obrazovky.
Tam vidím všechno perfektně, dvakrát nebo třikrát opakovaně, a neútočí na mě žádné další vjemy.
Jenže zažít atmosféru na stadionu je mimořádné. A je to možná naposledy, co mohu být u toho...
Ještě předtím se fotbalisté představí na Euru. U nás na Slovácku jsem ráda chodívala i na venkovský, obyčejný fotbal. Jinak zůstávám u televize. Synovec mě pokaždé upozorní, který zápas za to stojí.
Naší reprezentaci budu při Euru určitě fandit u televize. Říká se, že mohou celý turnaj i vyhrát. Snad ano. Radši však ode mne žádné předpovědi nechtějte. Jednak nejsem odborník. A pak: jsem pověrčivá.
Nebudu jim přece leštit svatozář předčasně. Kvůli hokejovému šampionátu mi poslední dobou píší známí a příbuzní.
Stýskají si, že nemohou sehnat lístky. Víte, o naše hokejisty v Praze strach nemám. Máme jich dost a dobrých, obstojí jako vždy.
Spíš se obávám, aby u nás fungovala hala, doprava, organizace. Abychom před světem obstáli jako národ, to nám přeji.
A ještě něco bych ráda řekla všem lidem, ať už sportovcům či nesportovcům. O svátcích se každý snažil být hodný, usměvavý, příjemný, dělali jsme dobré skutky. Jenže mnozí jsou takoví jen o svátcích.
Zkusme to přehodnotit. Zkusme se usmívat častěji. Nezačněme na sebe štěkat hned po Novém roku. V tom má ten náš český národ rezervy.
Krásný rok 2004 vám přeje
