Je to logické. A správné. Ani jako dorostenec s mohutným nápřahem se přece nemohl stát olympijským vítězem. Byť měl talent a podporu okolí.
Anebo mohl? Ale jistojistě by se jím pak nestal třikrát po sobě. Všechno má svůj čas. Teď mohou oba spojit síly pod jedním praporem a pozdvihnout ho vysoko.
Dokážou to? Zdá se, že ano. Čeká je vrtkavý balanc na hraně mezi již téměř nedosažitelnými olympijskými ideály a hlubokou řekou komerční reality, v níž je tak snadné utonout. Ustát náročný pochod bude stále obtížnější. Sportovce musí vést, ale i nasytit.
Pěstovat kult silných, ale podpořit i klopýtavé kroky malých. Chránit je i rozvíjet. A ještě k tomu sklízet medaile. Volba proběhla klidně a jasně na to, jaký rumraj jí předcházel.
Což je dobře, neboť naznačuje, že olympijské hnutí zůstává na zeměkouli válek přece jen zbytkem rezervace s výskytem sportovního ducha. Politici by si mohli průběh jednání promítat jako instruktáž v hodinách etiky - pokud by se jí snad někdy zabývali...
Ten, jehož "strana" neprošla ekonomický místopředseda Bauer - odstoupil tak, jak před volbami slíbil. Oštěpař Železný už vyhrál mnoho bitev, ale také se umí vyrovnat s tím, že neuspěl.
Na poli sportovním. Mezi diplomaty má čtyři roky na to, aby ukázal svůj skutečný zájem a schopnosti. Pak tu nenajde konkurenci.
 Milan Jirásek při volebním aktu. |
