„Policajti a vězeňská služba při cvičeních nadělají hrozný randál, ruší mě,“ postěžuje si. „Lepší to bývá odpoledne.“
To chodí hobby střelci. „Mám si s kým pokecat.“ Ale nikdo se ho na souboj vyzvat neodváží. Proto „závodí“ sám se sebou. „Řeknu si: dvacet ran, a počítám si to.“
Střílí podle chuti a pocitu. Padesát, jindy sto ran. „A někdy bych potřeboval střílet pětsetkrát, a stejně to nejde.“ Na stavu stráví obvykle hodinu a půl.
Pak uklidí terče a uloží pistole do trezoru. Zhruba po pěti stech ranách zbraně vyčistí.
Má dvě libovolné a dvě vzduchové pistole. Pro případ, že je musí posílat do dějiště soutěží s předstihem ke kontrole.
Obědvá doma, odpoledne vyřizuje rodinné záležitosti. Právě se pouští do stavby domu v Bravanticích, pár kilometrů za městem.
Ale taky udržuje fyzičku - běhá, plave, jezdí na kole. A po trablích s ramenem dbá na rehabilitaci. Chodí na masáže, do sauny, na perličkové koupele. „Abych déle vydržel.“
A šetří se z domácích prací, aby si nerozhodil pevnou ruku? „Ne, to ne,“ zavrtí hlavou. „Ale že bych to zkusil? Po dvanácti letech manželství?“ směje se. To asi neprojde, protože i jeho paní Jana je bývalá střelkyně.
Párty ho moc nebaví, večer nejraději zůstává doma.
