Hříbě se narodilo začátkem července a v nejstarší zoo v Čechách jde o sedmadvacáté mládě osla. A podle ošetřovatelů je to znovu samec. Těch už se tu od roku 1991, kdy zahrada osly chová, narodilo osmnáct.
„Až do roku 2017 jsme dokonce měli dlouhé jedenáctileté období, kdy se ve výběhu těchto afrických kopytníků rodili pouze samí hřebci. Bylo jich celkem třináct v řadě,“ upozornil Luboš Melichar, hlavní zoolog.
Oslům škodí pytláci a války
Osel somálský patří mezi nejohroženější savce planety. Zoo po celém světě chová ani ne 250 zvířat, ve volné přírodě v Etiopii a v Eritreji jich žije posledních pět set.
Oslí hříbě, které se narodilo 3. července, je samec.
Ochranáři narážejí při záchraně osla na pytláctví a značně nestabilní politické prostředí s častými vojenskými konflikty a občanskými válkami. A v neposlední řadě nesvědčí zvířatům ani časté křížení s domácími formami oslů, čím se znehodnocuje genetická výbava jednotlivých populací.
V minulosti spolupracovala liberecká zoo se švýcarskými kolegy v Basileji na monitoringu výskytu osla somálského ve východoafrické Eritrei. Jejich aktivní záchraně ale zatím brání špatné civilizační podmínky v oblasti. Nicméně dva z libereckých oslů, a to Shaq a Bovu, našli nový domov v polovině roku 2009 v rezervaci v Džibutsku. Akce byla součástí projektu francouzské zoo Beauval.
Gibon změní barvu
Oslí hříbě ale není jedinou vzácností, s níž se nyní zoo může chlubit. Dalším přírůstkem je narození mláděte gibona bělolícého. Zda jde o samičku či o samce, to zůstává zahaleno tajemstvím a jasno bude zřejmě až poté, co dosáhne pohlavní dospělosti.
Od roku 1986 se liberecké zoo podařilo odchovat deset gibonů. „Všechna mláďata přicházejí na svět béžově zbarvená po matce. Přibližně po jednom až dvou letech pak mění barvu srsti na černou, která je typická pro dospělí giboní samce,“ vysvětlila zooložka Petra Bolechová. Pokud je to ale samička, pak se její srst přebarví ještě jednou, a teprve ve věku šesti až sedmi let získá typickou béžovou barvu.
Východoasijští giboni jsou jedni z nehlasitějších primátů. Jméno gibon se dá přeložit jako „chodící po větvích“. Jeho dlouhé silné paže s hákovitými prsty mu totiž umožňují velice rychlý pohyb z větve na větev, kdy mezi nimi překonává vzdálenost až patnácti metrů.
Ve volné přírodě se vyskytují pouze na několika posledních místech ve Vietnamu a v Laosu. Dříve se pohybovali i v Číně, zde však již byli pravděpodobně vyhubeni. Nejvíce je ohrožuje kácení tropických deštných lesů, a také lov. Pytláci je chytají především pro maso, a také pro tradiční asijskou medicínu.
