Pro rodinu zůstává autor dominantní stavby Liberce člověkem, který šel do všeho naplno a nic nechtěl odbýt. „Dědeček uměl být i dost tvrdohlavý,“ vzpomíná jeho vnuk Petr Hubáček.
Co pro vás stavba, pod níž je podepsaný váš dědeček, znamená?
Je to pro mě především srdcová záležitost. Je jasné, že provází každého Liberečana při cestě kamkoliv, takže ani já nejsem výjimkou. Jsou ovšem i další roviny, které jako vnuk prožívám celkem intenzivně. Vždy, když se nahoře něco děje, mám vnitřní dilema a ptám se sám sebe, zda je to správné, či nikoliv. Naštěstí převládají kladné pocity.
Jak často na Ještěd chodíte?
V průměru tak jednou až dvakrát měsíčně. V létě častěji, protože nahoře má kamarád půjčovnu koloběžek a vždy vymýšlíme nějakou novou trasu a zkoušíme, zda by se chytila. Při každé návštěvě Ještědu mám pocit, jakože si s sebou nesu nějaké tajemství, které není vidět. To obzvláště v zimě celkem hřeje.
Jaké máte na dědečka vzpomínky, trávil jste s ním v dětství hodně času nebo to byl zaměstnaný muž pohlcený svou prací?
Děda si vždycky našel dostatek času na rodinu. Vídali jsme se tak akorát vyrovnaně. Uměl krásně povídat pohádky o brouku Bubuhouku, kterého si vymyslel a pokaždé zasadil do jiného kontextu. Mnohdy byly dost drsné. Občas jsme jezdívali na ryby, kde jsem si povídali o různých věcech a jednou za rok babička vybrala destinaci v Čechách a vyrazili jsme s moskvičem a obytným přívěsem na dovolenou. Děda uměl být někdy také dosti tvrdohlavý.
Co se vám osobně na Ještědu nejvíce líbí?
Já mám hlavně radost z toho, že od začátku byl Ještěd zamýšlený pro lidi, a to se povedlo. Myslím, že obyvatelé Liberce si ho vzali za své a pevně věřím, že ho nečeká podobný osud jako třeba obchodní dům. Tu stavbu beru jako celek, je skvěle zasazena do přírodního prostředí. Když jsme s kamarády natáčeli na Ještědu amatérský film Dva pokoje, svou roli si zahrála i mříž svařená z nalezených kusů oceli od Jaroslava Klápště. Ta mi připomíná, stejně jako spad meteoritů nebo prohnutá zrcadlová stěna, že ta stavba umí zaujmout i jinými způsoby.
Pro spoustu lidí je vytouženým snem strávit na Ještědu noc během bouřky. Povedlo se vám to někdy?
Spal jsem tam asi třikrát. Jednou v zimě byla velká vánice a v noci to hučelo, jakoby měla raketa zrovna vzlétnout do kosmu. V té chvíli je to zvláštní směsice osamělosti, odtržení od civilizace, Noemova archa s několika zaměstnanci a vy si uvědomíte, jakým extrémním povětrnostním podmínkám ta stavba čelí už tolik desetiletí. Ačkoliv je nutné po těch letech investovat do oprav mnoho milionů, je pro mě zázrakem, že tak dlouho bez výrazných změn a oprav stále drží.
Vyprávěl vám někdy dědeček, co všechno stavbě předcházelo a jak vlastně přišel na to, že bude mít právě takový tvar? A prozradil vám i nějaké pikantní informace, které ještě na veřejnost neprosákly?
Říkal mi, že jednou šel Pražskou ulicí dolů a před sebou viděl ten kopec bez čepice. Napadlo ho, že by se měl dotvarovat a pak přišla soutěž, on porušil pravidla, spojil dvě funkční budovy v jeden celek a bylo hotovo. Princip zdánlivého hyperbolického zakřivení v prostřední části budovy je řešený fíglem jedenáctimetrových nosných tyčí poskládaných přes sebe jako mikádo. A pikanterie si zatím nechám pro sebe, ještě nepřišel jejich čas.
Ještěd se často objevuje v logu různých společností a organizací. Jak je to s autorskými právy?
Otázka autorských práv a potažmo autorského zákona je u nás podceňovaná a zcela nepochopená. Většina organizací má smlouvy zdarma nebo za symbolickou korunu. Jde o neziskovky, školy, státní organizace a instituce. Soukromé podniky se řeší individuálně, ale vždy je nutné uzavřít licenční smlouvu, což nařizuje zákon. Tady na sebe naráží ruka trhu, etika a estetika. Často se stává, že někdo vytvoří výrobek Ještědu, který je naprosto mimo a když ho slušně požádáme o licenční smlouvu, dává nás k soudu (kde prohraje). Tyto potíže dost komplikují všechno kolem a jsou nákladné na čas i peníze.
Vy sám jste vystudoval hudební výchovu a psychologii, pracujete jako obchodní manažer. Nedoufal dědeček, že jednou půjdete v jeho šlépějích?
Nikdy jsem nebyl příliš technický typ a od malička jsem tíhnul spíše k umění a kultuře. Myslím, že děda to dobře věděl a nikdy mě ke studii architektury netlačil. Uměl ovšem velmi dobře brknat na mou strunu estetiky a tou mi ledacos z principů architektury vysvětlil, za což jsem mu vděčný.
Spolu s několika dalšími nadšenci se angažujete v záchraně kina Varšava. Myslíte, že by to váš dědeček ocenil? Radil by vám?
Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, co by na to děda pověděl. Neumím říci, jak by to doopravdy vnímal, ale tuším, že by měl radost, že se daří zachránit cennou stavbu, která má smysl, a že se o to snaží parta dobrovolníků. Ale to je také ona druhá strana mince, jelikož je objekt ve vlastnictví města a jako takový bychom ho chtěli zachovat. Potíž je v dlouhodobém nasazení sice pro dobrou věc, ale s nejistým výsledkem. Čtyři roky práce zdarma pro blaho Liberce a ještě s nejistou vidinou, například z důvodu dalších a dalších volebních výsledků je stav, který člověku neprospívá ani v osobním, ani v profesním životě.
Hrajete v kapele Tres Udos, byl si vás někdy dědeček poslechnout?
Dědeček holdoval dobré muzice a často poslouchal vinylové desky, které jsem po něm zdědil. Měl rád jazz, R’n’B, soul, klasickou hudbu, Gerschwina, V&W. Nebál se ani Michaela Jacksona nebo Rolling Stones. Když mi bylo čtrnáct, hrál jsem v první kapele Lazy Creeping a v druhé Red Hot Line. Obě dvě děda slyšel při koncertě v Lidových sadech. Často jsem mu doma hrával na klavír, to vždycky popadl babičku a tančili u klavíru.
Nemyslíte si, že Ještěd, který je nejznámějším dílem vašeho dědečka, jeho ostatní práce zastínil. Nebylo mu to líto?
Asi narážíte na Utzonův syndrom (jméno dánského architekta je notoricky spojováno s jeho Operou v Sydney, ačkoli má za sebou řadu dalších významných děl, pozn. redakce). Děda dělal na všech plánech s maximálním nasazením a nic nechtěl odfláknout. Neřekl bych, že by mu bylo kdy líto, že třeba koncertní hala v Teplicích nebo práce na Malém divadle v Liberci nebyly tak známé. On o slávu nikdy nestál. Nerad se fotil, nerad dával rozhovory, těžké s ním bylo prý i domlouvání na televizním natáčení. Byl to čistý člověk, který to myslel s architekturou tak jako málokdo. A také proto si ho vážím.
