Jaroslav Rudiš | foto: Petr Topič, MF DNES

RECENZE: Punková novinka Rudiše má menší tah, ale je nejvyzrálejší

  • 2
Konec punku v Helsinkách není název obskurní studie pro fajnšmekry, ale nový román Jaroslava Rudiše. Je v něm vztek i rezignace, Československo i NDR, komunismus, kapitalismus i biomóda, a dohromady to docela funguje. I když se do Helsinek nedojede a pankáči mají šediny.
Rudišovo psaní bylo vždycky německy střihnuté. Berlín, Sudety, poválečný odsun, nacistické vlaky... Někdo to může označovat za kalkul s módními náměty a trhem většího souseda, ale mnohem spíš jde o posedlost. Týká se i dalších motivů: měst, drsných krajů, zkrachovalců, duchů a dějin.

Až trochu moc historek

Na jednu stranu je tedy novinka "povědomá". Najdeme v ní Rudišovy ztracence se "střepy v břiše", čtyřicátníky Oleho a Franka, a opakuje se i trochu hrabalovský způsob, jakým se historie přelévá do historek. Záliba v tragikomických epizodách a bizarnostech však zvláště ve střední části románu bují příliš – dusí nejen tempo příběhu, ale i dobré dialogy.

Naopak příjemně nové jsou tu tvrdé tóny: ženské a "punkově" zaťaté, plné vzteku, slangu, germanismů a psané jakoby na jedno nadechnutí. Jeseníky 80. let jsou vylíčeny tak depresivně, že se čtenář skoro až ptá, jestli žil ve stejné zemi, ve stejné době.

Ale ano, žil, jen na něj třeba nedoléhala tak, jako na Rudišovu náctiletou hrdinku, která má německé kořeny a ničí ji škola, rodina i Černobyl. Z jaderné katastrofy Rudiš udělal dokonale surreálnou metaforu neviditelné zkázy, "bílou nemoc". V české beletrii zatím existuje jen málo děl, která by takhle syrově "natřela" normalizační komunismus. Snad jen Pelcův román, nazvaný ... a bude hůř.

Biomóda líp než u Viewegha

V postkomunismu hůř není – ale není ani ideálně. Nová doba nemá jasné hranice, o všem pochybuje a všechno, dokonce i alternativu a vztek dokáže efektně vyprodat. Takzvaný "Hezký lidi manifest" sice do příběhu spadne jako z Marsu, ale aspoň je z něho cítit opravdovost, nasazení.

Biohorečka, kterou v posledním románu tematizoval i Michal Viewegh (více ZDE), se nahlíží z hlubší perspektivy: není to jen jízlivé ironizování biomanželek (bohatými manžely), ale zachycení bezmoci, demaskování pokrytectví střední třídy.

"Štvou tě, protože víš, že když tvým městem mašírujou náckové ze všech těch prdelákovů a buranovů v okolí, tak to seš ty, kdo se s nima jde rvát, to tobě a ne jim pak musej zašít rozseklý obočí..." píše v románu německá anarchistka. Vyhlásila válku všem těm spravedlivým, ekologickým lidem, "který každou zimu lítaj do Thajska a místo aut maj tanky".

I když Konec punku v Helsinkách nemá takový tah jako autorova prvotina Nebe pod Berlínem, v tématech, která otevírá, a nakonec i v té v životní melancholii je to Rudišova nejvyzrálejší kniha. Teď už jen méně větvit a tříštit a bude to "v cajku".

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách
Labyrint, Praha 2010,
268 stran, cena 285 korun
HODNOCENÍ MF DNES 70%