Dan Bárta

Dan Bárta - Z natáčení nové desky v Polsku | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Pořád se pohybuju na hraně, tvrdí Dan Bárta

Na české hudební scéně je osmatřicetiletý zpěvák a textař Dan Bárta vskutku zvláštní postavou - sám o sobě říká, že je věčný hledač.

Deset let mu trvalo, než "vynalezl" vlastní hudební styl, v němž se cítí dobře. Mísí se v něm hlavně jazzové vlivy. A přesto je to pořád zároveň pop, navíc s kvalitními texty, na nichž si Dan Bárta nechává až nebývale záležet.

Třetí desku s kapelou Illustratosphere se vydal natáčet do sousedního Polska. Album, které by mělo být dokončeno v nejbližších dnech, do vínku opět dostane zvláštní název: Animage.

Obsahuje čtrnáct nových skladeb, na kterých se autorsky kromě Dana Bárty podíleli členové Illustratosphery klávesák Filip Jelínek a basista Robert Balzar.

* Od alba Entropicture uběhly čtyři roky. Skládal jste během nich nové skladby, nebo jste odpočíval?
Jak mně se to jeví, ten systém je takový, že tak rok po vydání desky se člověk soustředí spíš na hraní a nic ho nenapadá. Je to uvolnění toho procesu - když se proberu úplně prázdný a můžu zase nabírat, protože jsem předtím ze sebe všechno vylil. Ale mám i písničky, které tyhle fáze několikrát přežijí a na zpracování čekaly i osm let. A mám i takové, které se složily těsně před nahráváním, narychlo.

* A ty čtyři roky?
Čtyři roky je přibližný čas, kdy to ve mně, Robertovi a Filipovi uzraje a chce to ven. To se pak začínáme scházet a mluvit spolu, a tím všechno začíná. Z těch vnitřních hlasů se postupem stává příkaz. Pak už je potřeba jen posloužit démonovi a jít si lehnout.

* Takže vlastně nikdy neplánujete.
Je to těžké. Je fakt, že v ideálním případě ta deska měla být hotová už na podzim. Chápu, že jsou muzikanti, kteří mohou na desce dělat třeba celý rok. Nemusí se starat o finance, nejsou na nikom závislí. Ale jakmile člověk hraje s různými partami a ještě si musí peníze shánět sám, je všechno jinak. Tím si nechci stěžovat nebo kňučet, jen to konstatuji.

* Jak to vypadá, když peníze neseženete?
To nevím, ještě jsem to nezažil. Ale poprvé teď zažívám asi nejdelší dobu bez živého hraní. Stojíme už skoro tři měsíce, což je určitě nejdelší doba za posledních patnáct let, kdy vůbec nehraju.

* Chybí vám to?
Jasně že jo. Sice ne tak, že bych dokázal říct: Já bych si strašně moc zahrál! Když už ale potom hraju, je to taková úleva! Zase do práce! Hurá!

* Jedna z vašich nových skladeb je o muži, který utekl ze svého života, všechno opustil a odjel na Cejlon. Měl jste taky někdy podobné "chutě"?
Mám spíš takové záchvaty. Zanechat všeho, nikomu nic neříct a zmizet navždy.

* To už jste udělal?
Ne, ale někdy mě to napadá. Bývá to následek velkého stresu, což vždycky přejde.

* Říkáte o sobě, že jste neurotik...
To jsem někde řekl? Jsem neurotik? (otáčí se na Filipa Jelínka) Asi nejsem a dělám se jenom zajímavej, hergot! Škoda, vypadá to, že se ze mě stává úplně nudný člověk. Snad to nějak vydržím.

* Tak neurotik nejste. Taky jste se označil za exhibicionistu. Promiňte, ale na toho taky moc nevypadáte.
Ale na jevišti exhibouš jsem. Baví mě, když se na mě lidi dívají, i když to už musím mít hodně vyjemnělou sebeironickou náladu. V podstatě pak ze sebe dělám kašpara, ale to je divadlo spíš pro lidi z kapely, kteří když to chytnou, tak se tomu nenápadně smějí. Jinak ale myslím, že člověk, který tohle v sobě nemá, tak to ani nezvládá nebo se mu ten stud na pódiu ještě násobí. Lidi, kteří na sebe neradi upozorňují, prostě na pódium a priori asi ani nelezou.

* Měl jste to hned poprvé, když jste vylezl na pódium?
Já jsem poprvé vylezl na pódium v pěti letech! A jediné, co si pamatuju, byl ten pocit totálního soustředění, a když to celé skončilo, tak jsem celou svou bytostí nabíral ten aplaus. Byl jsem úplně vyhysterčenej, svět byl kompletně celej žlutej a já jen chytal tóny a vysílal a vysílal. Když můj tenký hlásek dozněl a zvedla se ta bouře, tak jsem jen zvedl hlavu a s úsměvem to přijímal. To se mi dodnes do jisté míry vrací.

* Takže se před lidi těšíte?
Ne, nikdy. Vždycky mám trému, někdy mě i přemůže, zaškrtí a nedám vůbec nic. Nejvíc se však bojím v období, kdy jsou písničky ještě nové. Že budou směšné, že je lidi nepochopí. Protože si myslím, že naše písničky se pořád pohybují tak nějak na hraně. Že ta naše muzika je pořád velký risk. I když na druhou stranu v muzice podle mě žádná velká řevnivost není, tam jde vlastně o houby.

* Jak to?
Můžu někomu závidět dobrou písničku, davy v publiku, větší úspěch, peníze, které mu vydělá hit. A můžu to i přiznat, ale to je tak všechno. Víc nemůžu nic. Nedokážu si představit, že bych ho nějak poškozoval nebo pomlouval, k čemu by mi to bylo?